P.Filip Maria Antonín Stajner:

 

Svaté Přijímání

 

                                       

P. Filip M. A: Stajner v době svých studií v USA.

 

 

Drazí v Kristu a Panně Marii,

 

    na úvod dovolte jednu zprávu z Vatikánského rozhlasu: Prefekt Kongregace pro bohoslužbu a svátosti kard. Antonio Caňizares prohlásil, že je doporučeníhodné, aby věřící přistupovali ke svatému Přijímání vkleče a podáváním do úst. Prefekt řekl, že je to v souladu se smyslem sv. Přijímání, jímž je adorace, tedy projev uznání Boha. Přijímání vkleče a do úst je „výrazem adorace, kterou je třeba obnovit. Pokud se přijímá vestoje, mělo by se předem pokleknout nebo se hluboce poklonit, což se nečiní.“

 

    Prefekt římské Kongregace pro bohoslužbu dodal, že „pokud se trivializuje sv. Přijímání, trivializuje se všechno. Neměli bychom však ztrácet ze zřetele tak důležitý moment, jakým je sv. Přijímání, tedy výraz uznání reálné přítomnosti Krista.“

 

    Tuto zprávu jsem už před časem četl na zahraničním internetu, ale když se objevila i v češtině a na Vatikánském rádiu, což je církevní sdělovací prostředek na nejvyšší úrovni, je třeba tomu sdělení věnovat pozornost. Když nám doporučuje svaté Přijímání na kolenou a do úst sám kardinál prefekt Kongregace pro bohoslužbu a svátosti, znamená to, že nám takto přijímat ukládá nejvyšší církevní autorita pro liturgii hned po papeži. Kristova Církev totiž je v Římě řízena papežem a posvátnými Kongregacemi, např. Kongregací pro bohoslužbu a svátosti, Kongregací pro nauku víry, Kongregací pro biskupy, Kongregací pro řeholníky, Kongregací pro katolickou výchovu atd. V čele každé Kongregace stojí kardinál prefekt, který je takovým ministrem, ovšem ne pro jeden stát, ale pro celý svět. Chceme-li tedy být světovou katolickou Církví, máme se podle slov kardinála prefekta zařídit, i kdyby nám někdo říkal něco jiného. Všichni musíme respektovat a poslouchat nejvyšší autoritu Církve, ať jsme laik nebo biskup. V našem případě se sice ještě nejedná o nařízení, nýbrž jen o „doporučení“, ale zato v nesmírně závažné věci, jakou je Nejsvětější Svátost oltářní.

 

    Čtyři roky předtím, než pro naše území bylo povoleno podávání Těla Páně na ruku, se mi stalo, když jsem sloužil mši svatou, že při svatém Přijímání jeden muž natáhl ruku. Ustoupil jsem tedy a muž stáhl ruce. Znovu jsem mu chtěl podat a on zase natáhl ruku. Chvíli jsme se tak přetahovali, až on rozčilen se vrhl na ciborium jáhna, který stál vedle mě, a sám se obsloužil. Po mši svaté mi přišel do sakristie vynadat, že je kněz, žijící v zahraničí, a že si na mě bude stěžovat na biskupské konferenci. Odvětil jsem mu, že to klidně může, protože u nás podávání na ruku není povoleno, a i kdyby bylo, toho povolení bych nevyužíval.

 

    Kněz, který slouží mši svatou, stále zůstává zodpovědným za podávání Těla Páně a záleží na jeho svědomí, jak podá. To, že přijímající nastaví ruku, vůbec neznamená, že musí dostat svatou Hostii do ruky.

 

    Kněžské palce a ukazováčky jsou posvěceny zvláštním obřadem právě proto, aby se mohly dotýkat Těla Páně, a před proměňováním a po svatém Přijímání si kněz tyto prsty omývá. V dnešních převládajících liturgických podmínkách je řádným rozdělovatelem Eucharistie kněz nebo jáhen a mimořádným akolyta, ustanovený biskupem. Jiných tzv. služebníků a služebnic Eucharistie je dovoleno využít pouze v naprosto nejnutnějších případech, např. když se při mši svaté ke svatému Přijímání nahrne pět tisíc věřících a není k dispozici další kněz ani jáhen nebo akolyta. Nebo když v rozlehlé farnosti najednou umírá na epidemii cholery mnoho lidí a farář ani jáhen ani akolyta by nestihli všem podat Viatikum, nebo při smrtelné živelné katastrofě nebo při krvavém pronásledování křesťanů nebo válečném konfliktu. Takové případy se však na našem území nevyskytují, a tak téměř vždy můžeme vystačit s kněžími, jáhny a akolyty.

 

    Přijímání na ruku v novověku zavedli v 16. stol. protestanté, kteří popírali reálnou přítomnost Krista v Eucharistii a dokonce zrušili kněžské svěcení. V katolické Církvi se začalo přijímat na ruku v 60. letech 20. stol. nejdříve v Holandsku i přes papežovo napomenutí tehdejšímu holandskému kardinálu Alfrinkovi a pak se rozšířilo i v Belgii, v Německu a Francii. Když hrozilo schizma, papež v roce 1969 podávání na ruku povolil pro ty země, kde se už v rozporu s církevní kázní rozmohlo. Takovým způsobem došlo k povolení podávání na ruku i u nás. Od roku 1990 je někteří kněží a biskupové v rozporu s poslušností začali praktikovat, až v roce 1997 biskupská konference podala žádost ke Svatému stolci a na jaře 1998 bylo věřícím svaté Přijímání na ruku umožněno.

 

    Zastánci Přijímání na ruku se odvolávají na různé praktické důvody a někdy uvádějí, že se tak přijímalo v prvotní Církvi. Přitom se opírají o podvržené dokumenty nebo falšují církevní dějiny.

 

    Je nemožné rekonstruovat vnější detaily Poslední večeře nebo v našich kostelích zachovávat obyčeje židovské rituální večeře, jíž první mše svatá navenek byla. Avšak v Janově evangeliu čteme: „Ježíš vzal sousto, omočil ho a podal Jidášovi.“ Určitě mu nepodal omočené sousto na ruku, ale přímo do úst. Když hostitel podal hostům pečlivě připravené sousto přímo do úst, bylo to gestem zvláštní zdvořilosti nebo úcty a lásky. Při svatém Přijímání je Božským Hostitelem sám Kristus, který nás rukama kněze láskyplně živí svým Tělem a podává nám vzácné Sousto do úst.

 

    I ve Starém zákoně máme zmínku, jak anděl podává proroku Ezechielovi sousto, totiž svazeček s Božím slovem, do úst. To, jak Židé projevovali úctu napsanému Božímu slovu, par excellence platí v novozákonní Církvi o úctě ke vtělenému Božímu Slovu, k Ježíši Kristu v Nejsvětější Svátosti.

 

    V prvotní Církvi, v době apoštolské tradice, kněz vkládal Tělo Páně do úst, jak uvádí Tridentský koncil. Když ale brzy propuklo krvavé pronásledování Církve, které s přestávkami trvalo do druhé poloviny 4. stol. až po vládu císaře Juliána Apostaty, v ohrožení života křesťané laici sami donášeli Eucharistii potřebným, uchovávali Ji ve svých příbytcích a sami si Tělo Páně podávali. Z této mimořádné situace se vyvinul zvyk při mši svaté klást Tělo Páně na dlaň přijímajících. Trvalo téměř čtyři následující století, než tato nesprávnost byla úplně vymýcena.

 

    Přijímání na ruku a vestoje, i kdyby se provádělo s úctou, není přirozeným výrazem božské víry a adorace, s níž je nutno ke svatému Přijímání přistupovat. V USA jsem kdysi byl pověřen, abych sloužil mši svatou pro mladé ruské katolíky, kteří tam přicestovali na světové setkání s papežem z právě rozpadlého Sovětského svazu. A byl jsem velmi dojat a povzbuzen ve víře, když celá skupina mládežníků přijímala Tělo Páně s velkou úctou na kolenou.

 

    Sám svatý Otec nás učí, jak chápat a vykládat určité dokumenty o Eucharistii, když už čtyři roky podává Tělo Páně pouze věřícím na klekátku a do úst, a to i v zemích, kde obvykle téměř každý využívá „práva“ přijímat na ruku. Ovšem svátosti jsou darem Boží lásky, nikoliv lidským právem. Proto nebylo a není správné bojovat za podávání na ruku, jako se bojuje za různá lidská práva.

 

    Pro Vatikán už více než rok platí papežský naprostý zákaz podávání na ruku. Česká republika je asi 32. nebo 35. zemí světa, kde podávání na ruku bylo povoleno, ale každý diecézní biskup je pro svou diecézi může zakázat. Navíc co je pouze povoleno, to nelze ani doporučovat, natož někým shora nařizovat nebo zdola vynucovat.

 

    Všeobecně řečeno, tím pravým a odmaskovaným důvodem pro podávání Eucharistie na ruku je skutečnost, že Pán Ježíš v Nejsvětější Svátosti je ústředním tajemstvím naší víry, a proto je hlavním terčem útoků zlého ducha. Ten často zneužívá naší nevědomosti nebo malé víry nebo touhy po novotách nebo falešného mysticismu.

 

    Kristus říká: „Nebudete-li jíst Tělo Syna člověka a pít Jeho Krev, nebudete mít v sobě život.“ A někteří z Kristových učedníků se ohradili: „To je tvrdá řeč. Kdo to má poslouchat?“ A už s Ním nechodili. Pro někoho, zvláště pro mladé, někdy slovo o svatém Přijímání u mřížky a do úst může znít jako tvrdá řeč. A není divu. Už desetiletí žijeme v prostředí, kde se vyzdvihuje člověk s vlastním názorem a důrazem na pocitové prožívání, a umenšuje se smysl pro posvátno, ať už se jedná o posvěcené a Bohu zasvěcené osoby, o posvěcené předměty, prostory, o posvátné doby, hudbu a umění vůbec a zvláště o Nejsvětější Eucharistii.

 

    Tajemství Eucharistie kdysi rozdělilo křesťany a v této době rozděluje i samotné katolíky. Simeon předpověděl Panně Marii, že Její Syn bude znamením, kterému se bude odporovat. A těm, kterým projevy bohopocty vůči Pánu Ježíši nejsou lhostejné, je určeno s Pannou Marií mít probodené srdce a obětovat svou bolest za spásu světa i svou.

 

Žehná P. Filip M.

 

 

Viz též: Svaté přijímání – přijímání Kristova Těla na ruku 

 

 Na stránky Katolická kultura dáno 7. 3. 2012



Zpět na hlavní stránku