Břetislav Štorm: Co je umění

Na otázku, co je umění, dostávali jsme zpravidla jen odpovědi neúplné a nedostatečné. Nejlepší odpovědí bylo vždy nakonec ono slavné, naduté či pokorné „nevím“. To však docela nic nevysvětluje a otázka zůstává bez odpovědi.
Bezútěšnost úvah o umění nás může přivést až k pokraji zoufalství. A je podivné, že i v jiných oborech lidské činnosti ozývá se posléze táž hluchá prázdnota, totéž tajemné, avšak zcela nesmyslné „nevím“. Na otázky přicházejí jen prázdné ozvěny otázek.
Pokusím se vyložit, proč. Položí-li někdo otázku v uzavřeném kruhu lidí, stejně naladěných a stejně zvědavých na uspokojivou odpověď, neuslyší nic než odpověď podmíněnou otázkou. Je to tak, jako by se ptal kámen kamene, co je kámen, květ květu, co je květ.
Neptejme se tedy, co je umění, v kruhu odborníků; oni sami to nemohou vědět.
Tak jako kámen může být jen kusem skály, skála pak částí pohoří ve společenství s oblohou, vodstvy, rostlinami, zvířaty a lidmi, tak ani umění na tomto světě není samo pro sebe, ale je jen částí lidské vzdělanosti.
Umění tedy není jen věcí umělců a lidí zasvěcených. Je statkem v jistém smyslu veřejným. Ale skutečnost je zatím poněkud jiná. Ještě v soumraku feudalismu plnilo umění vcelku své poslání; sloužilo všem vrstvám společnosti bez výjimky. Jeho dobový tvárný řád byl jednotným, srozumitelným prostředkem, každému přístupným.
Hlouběji v křesťanské minulosti projevuje se obecná platnost umění ještě výrazněji. Fresky posledního venkovského kostela se pramálo lišily od obrazů kostela katedrálního a četl v nich stejně dobře a se stejným užitkem sedlák, mnich i pán. Liberální kritika, zvyklá soudit všechno svým způsobem, namítá, že umění středověku žilo z vůle vznešených jednotlivců, kteří si uměli najít své umělce; prostým lidem pak prý nezbývalo než přijímat, co se panstvu líbilo. Ale tak to není. Středověké umění se neopíralo o žádnou společenskou vrstvu; žilo z celého křesťanského společenství, nebylo to umění panské, ani kněžské, ani lidové, bylo lidové, kněžské i panské zároveň.
Tato jednota však byla však v 19. století porušena, umění se stalo panskou zálibou se všemi znaky společenské hry, která k ničemu nezavazuje a může být kdykoli odložena nebo zapomenuta. Na takovéto kratochvíle nemohl mít ovšem člověk vydělávající si denní chléb čas. Prostý člověk myslí realisticky. Je nutné dělat věci potřebné a užitečné; všechno ostatní je přepych pro pány. Umění jakožto měšťanská kratochvíle bylo tedy protirealistické. Mluvím-li o realismu, myslím ovšem něco jiného než onen umělecký směr, který si neobyčejně zakládal na přesném zobrazení krávy podle skutečnosti. Rozdíl mezi tímto vyznáním a realismem je asi ten, že akademický realismus považuje obraz zmíněné krávy za vrchol dokonalosti, kdežto skutečný realismus si s ním neví rady. K čemu je věrný obraz krávy? Kdo jej k životu nevyhnutelně potřebuje? Mlékárna či přírodopisná příručka? Ne. Potřebuje jej umění. To znamená, že jej nepotřebuje nikdo.
Po realismu devatenáctého století už platila zásada samoúčelnosti umění všeobecně. Je pozoruhodné, že tento měšťácký realismus zničil realitu umění.
Pak už nebylo umění, nýbrž jen vzpomínka na umění. Umění vstoupilo mezi přežitky a v době tohoto sestupu se zrodil kýč.
Umění nové doby chybí podstatná vlastnost velkého a dobrého umění, skutečnost. Lehkomyslná kratochvíle boháčů nebo intelektuálů ani svémocné usilování umělců netvoří předpoklady umění. Umění není jen sváteční okázalostí, je to denní potřeba všech vrstev společnosti. Není-li denním chlebem, je zbytečností, které bychom se měli zbavit.
Nemluví-li umění za celou společnost živých lidí přítomnosti, není-li jeho tvárný řád společně vyznáván a není-li tedy obecně srozumitelné, nemá znaky umění a jeho bytí je pochybné.
To je snad jediná bezpečná odpověď na otázku, co je umění. Objevit takové umění však znamená objevit jednotu světa.

Vyšehrad roč. III, 1948, č. 16, s. 247 – 248.

Z myšlenek Břetislava Štorma.
Břetislav Štorm: Pod růžicí zlatokorunskou

Zpět na hlavní stránku