POD RŮŽICÍ ZLATOKORUNSKOU

 

Břetislav Štorm

 

 

V klášterním kostele zlatokorunském je ve východní zdi křížové lodi zazděna - gotická růžice. Je zasklena obyčejným průhledným sklem a zdá se, že sem byla přenesena odjinud. Archeologové snad tuto záhadu již rozřešili, snad se o to nikdo ani nepokusil. Ale na tom pravě málo záleží.

 

       

 

Růžice tu prostě je, štíhlé pruty gotických arkád ji rozpínají na šest stran a povětrnost hlodá v pískovci kružeb dlouhá staletí.

 

Nemysleme na to, co minulo; dívejme se očima člověka naší doby. Snad nám to vysvětlí mnohé věci, jichž jsme se nikdy ani zdaleka nedotkli a které jsou skryty pod hladinou našeho vědomí.

 

Mysleme si, že pravě dnes začíná den našeho pozorování.

V první chvíli nám bude divné, proč se podél zdi křížové lodi zlatokorunského kostela plazí lešení, jež je přece vždy znamením nějaké čin­nosti tvořivé nebo rušivé; proč se splétá právě kolem růže, když přece není ani zdaleka tak chatrná, aby potřebovala opravu.

 

Zatím však vystoupil na lešení muž, přiblížil se k růži a dívá se tlustý­mi brýlemi dlouho na křížení jednotlivých prutů a ohmatává pozorné pro­fily. Jeho tvář jeví pochybnosti a starost, jako když je učený člověk obtí­žen problémem. Zdá se však, že problém růže není tak jednoduchý, neboť muž na lešení nevěří svému zraku a hmatu a pokoutí se patrně o řešení pomocí ostatních smyslů; můžeme se alespoň" domnívat, že k předmětu svých zkoumání také čichá, chutná jej a naslouchá, přikládaje uši střídavě ke spárám žeber.

 

Na první pohled se zdá, že způsob takového počínání je zahalen hustší rouškou tajemství, než problém růže samé. Ale již vystupuje na le­šení druhý muž, zřejmě zvyklý užívat svých schopností rovným dílem mezi mozkem a rukou, neboť nese nahoru desku s napnutým papírem, kreslicí a měřičské potřeby. Je podle všeho podřízen zkoumateli růže, neboť za­číná svou práci podle jeho pokynů. Jeho činnost je však na rozdíl od po­čínání prvního srozumitelná: měří a vynáší kamennou růži v měřítku 1 : 2.  Nelze pochybovat o tom, že koná svou práci poctivě a svědomitě. Měří dvakrát i třikrát, přesvědčuje se přenášením úhlů a pomáhá si trojúhelníkem. Všechny nepravidelnosti budou na výkrese bezpečně vyznačeny.

 

Ale již se souká na lešení třetí, zřejmě cvičený v překonávání krko­lomných cest. Již stojí na plošině a dříve než přikročí k dílu, je jeho čin­nost jistá: drží v ruce mohutnou širokoobjektivní kameru. I on podléhá tajemnému návštěvníku, ale počíná si měně sebevědomě než jeho měřičský společník.

 

Opět se zachvělo lešení; vystupuje čtvrtý. Ale to bychom si marně lá­mali hlavu, hádajíce, kdo to je. Je to prostě petrograf a byl pozván, aby zjistil původ pískovce kamenné růže. Zatím co je zaměstnán svým přes­ným úkolem, vystupuje pátý, to je chemik, který bude zkoumat vliv povětrnosti a účinek olověných vložek na dotyčný druh pískovce; konečně při­chází štukatér, aby sňal růži posmrtnou masku.

Jisto je, že se na lešení sešli všichni zástupcové lidského poznání, kteří s věcí mají něco společného. Snad ještě někteří chybějí, ale ti budou jisté pozváni později, aby se neprolomilo lešení.

 

Ach, moci tak vniknout do myšlenek inženýra, fotografa, chemika nebo štukatéra! Ale byli sem pozváni, aby si něco myslili? Nikoliv. Byl jim svěřen určitý úsek práce. Ten vykonají svědomité, Neboť nezáleží na tom, co si myslí chemik o práci fotografa. Jde tu patrně o nějaký hlubší, větší výzkum, jemuž jsou ku pomoci rozmanité obory lidského poznání. Všechny výsledky práce pomocných vědeckých a řemeslných sil soustředí se pak v práci hlavního účastníka výstupu k zlatokorunské růži: určit dobu vzniku této gotické kamenické práce.

 

Ubohá růže! Dívá se na tebe člověk novodobý, ale co vidí? Je však účelem této činnosti něco vidět? Ovšem; ale jen potud, aby věc mohla být změřena, zvážena a oceněna. Vnější vidění je tu věcí hlavní, objektivní zjištění uloží se do velikého archivu lidského poznání, kde tlí už tisíce jiných vědomostí a poznatků.

 

Snad se něco z těchto vědomostí dostane do úst původce po Zlatě Koruně, něco do novin, něco do školního vzdělání.

 

Ale je podzimní večer, na kamenných příčlích růže zlatokorunské usedá rosa, je letní ráno, slunce ostře kreslí kružboví, je zima a první sníh leží na temných kamenných profilech; je vichřice, mráz, krupobití, temno a blesky bouří, je vlahé mžení dlouhých podzimů, je měsíčná letní noc, jsou pověsti, zjevení a báje, požáry, obležení a střelba z děl, je hlodání času. Jsou věci nepomyslitelné jako západní slunce, stín růže na kapli Svatých andělů je růže ověnčená polním kvítím, je hlas varhan, jenž rozezvučuje tabulky zasklení, je stín mraku, který přechází křížovou loď, je javorový list přilepený vichrem přívalu na sklo okenní tabulky.

 

Bylo snad barevné zasklení s postavami svatých a listím bodláků, byl zpěv mnichů a vůně kadidla, byla ruka, která tesala jemné příčle a kružby.

 

Kdo to všechno viděl?

 

Jak veliké je poznání básníka! Ale je to všechno? Z útrob země vyšel kámen, sklo i barvy, dláto kameníka; kde je všeho počátek, kde je kořen tohoto nesmírného stromu poesie a úžasu nadpřirozeného poznání, jež sahá do nekonečna za poznání básnické?

 

Ale my vystupujeme na lešení pídíce se po letopočtu a domníváme se, že jsme vyčerpali celou hlubinu poznání.

 

 

Řád. Revue pro kulturu a život, 1942, roč. VIII., s. 418-420.

 

Na stránky Katolická kultura dáno 12. 1. 2010.



Z myšlenek Břetislava Štorma.
Břetislav Štorm: Co je umění.

Zpět na hlavní stránku