Sv. Athanasius Veliký, arcibiskup Alexandrijský

(cca 295 - 300 Egypt /Alexandrie?/ – 373 Alexandrie)

 

Nejslavnějším obráncem pravověrného učení katolického o Božské přirozenosti Ježíše Krista proti bludům ariánským ve čtvrtém století byl věhlasný patriarcha  alexandrijský Athanasius (Atanáš), jenž se právem nazývá sloupem a učitelem Církve, otcem pravověrnosti, Athanasiem Velikým.

 

Sv. Athanasius, byzantská ikona

 

Athanasius narodil se asi r. 300 někde v Egyptě. Vzdělal  se záhy v bohosloví,  utvrdil se ve  svatých ctnostech mezi  poustevníky  egyptskými za vedení sv. Antonína,  byl r. 319 posvěcen na jáhna, a stal se hned potom společníkem a pomocníkem sv. Alexandra,   arcibiskupa   Alexandrijského, horlivého bojovníka za víru katolickou proti bludaři Ariovi.

 

Když se Alexander r. 326  odebral na církevní sněm Nicejský,  stál mu mladý jáhen  Athanasius po boku, hájil na sněmu s velikou učeností i obratností jako dokonalý řečník a prozíravý křesťan Božství Ježíše Krista proti ariánům, odkryl všecky lsti a podvody těchto arcibludařů, a došel nadšeného souhlasu shromážděných  biskupů pravověrných.  Na  tomto  prvním  všeobecném církevním sněmu bylo bludařství Ariovo zavrženo, a vyřčeno slavně katolické učení o Božství Páně těmito slovy: „Věříme v jednoho Pána Ježíše Krista, Syna Božího, jednorozeného, zplozeného z Otce, to jest z podstaty Otcovy,  Boha z Boha,   světlo ze světla, pravého  Boha z Boha  pravého,   zplozeného,   ne učiněného, spolupodstatného Otci, skrze něhož vše učiněno jest na nebi." Athanasius nazývá tento sněm pravým sloupem a vítězným znamením proti každému  bludu,  a říká, že  na věky potrvá, co Bůh sněmem tím vyřkl.

 

Nicea, řecky Nikaia, latinsky Nicaea. Město v Anatolii, nyní Iznik v Turecku. Roku 325 první nicejský sněm (koncil), svolaný císařem Konstantinem k vyjasnění ariánských zmatků. Roku 787 se tu konal druhý nicejský koncil (v pořadí již 7. koncil), který definoval oprávněnost uctívání obrazů proti obrazoborcům.

 

Athanasius biskupem v Alexandrii

Sv. Alexander se dočkal zavržení bludařství Ariova, proti němuž v sídle svém bojoval po patnáct let, rozloučil se již r. 328 se světem. Aby i pro budoucnost zachránil své stádo proti dravým vlkům ariánským, odporučil výtečný patriarcha na smrtelném loži za svého nástupce v úřadě biskupském učeného a ohnivého jáhna svého Athanasia. Athanasius nebyl při smrti jeho, odcestoval v záležitostech církevních z Alexandrie. Hned potom byl po několikadenním modlení jednomyslnou volbou duchovenstva i lidu dne 8. června 328 Athanasius povolán na biskupský stolec sv. Marka v Alexandrii, a přijav svěcení kněžské i biskupské, vstoupil do šlépějí slovutného předchůdce.

 

Alexandrie. Město v Egyptě (přes 2 mil. obyvatel) na břehu Středozemního moře. Pojmenováno podle zakladatele Alexandra Velikého (332 př. n. l.).

 

Volbou Athanasiovou na důležitý arcibiskupský stolec alexandrijský byla ariánům zasazena veliká rána. Znali ho ze sněmu Nicejského a tušili v něm velmi nebezpečného a nezdolného protivníka.  Proto soustřeďovali všecku svou nenávist v něm a útočili nejzběsileji proti němu. Athanasius, nejobratnější a nejrozhodnější potírač bludařství ariánského, stal se již od sněmu Nicejského vůdcem všech pravověrných katolíků, a zůstal jím až do smrti.

 

Původcové  bludů ariánských byli v Niceji vyloučeni z Církve, zejména byli Arius jakožto  zatvrzelý kacíř a dva přední jeho přívrženci  vypověděni do Illyrie.  Brzo potom snažili se však ariáni vymoci prosbami,  aby jejich  náčelník se zase  mohl vrátit do Alexandrie a přijat byl do Církve. Athanasius znaje dobře ošemetného Aria, zdráhal se přijmout ho, a nedal se k tomu pohnout  ani výhrůžkami, ba ani přímluvou  biskupa Nikomedijského Eusebia. Tu obrátil se Eusebius k  císaři Konstantinovi s prosbou, aby se sám ujal Aria, dokazuje, že prý Arius i odsouzení přívrženci jeho jsou v srdci jsou pravověrní, a že rádi podrobí se Církvi, budou-li do ni zase přijati. Císař, jemuž záleželo na všeobecném  uznání  sněmu Nicejského i na jednotě a svornosti v Církvi, připustil na prosbu Eusebiovu  Aria k sobě a zkoumal jeho víru. Arius  předložil císaři jakési lstně a dvojsmyslně sepsané vyznání víry, jímž ho chtěl oklamat  a došel skutečně  cíle. Císař nejsa bohoslovec, nepostihl  klamu jeho  a pokládal jej  od  té  doby za muže  pravověrného. Když  takto se podařilo obelstít císaře,   namluvil mu Eusebius, že Athanasius  zdráhá se přijati Aria jen z pýchy a žárlivosti, tak že císař potom rozkázal Athanasiovi, aby bez odkladu přijal  do Církve  netoliko Aria, nýbrž i všecky vůbec, kdož by si toho přáli, jinak že bude jako rušitel míru sesazen.  Avšak statečný Athanasius odpověděl císaři rozhodně,   že Církev  nikdy s kacíři se nespojí, a že tudíž ani on nemůže přijmout zjevné bludaře, kteří Božství Kristovo zapírají. Po této odpovědi ustanovil se císař, že dá víru Ariovu zkoušet a o ní rozhodnout na církevním sněmu.

 

Nikomedijský biskup Eusebius ariánem

Eusebius Nikomedijský se přidal úplně k Ariovi,  byl od té doby hlavním strůjcem všech úkladů, jež bludaři podnikali na ten účel, aby byl Athanasius z Alexandrie vypuzen. Nejprv   spojil  se k jeho  záhubě  s ariánskými meletiany v Egyptě. Návodem jeho  odebrali se tři meletianští kněží k císaři do Nikomedie, kde obžalovali křivě Athanasia, že prý zavedl  o své   újmě   nebývalou   kostelní   dávku,  odvádění lněných rouch ku potřebám církevním.   Avšak právě tehdy zdržovali se v Nikomedii dva kněží z Alexandrie, kteří tuto malichernou obžalobu vyvrátili. Císař povolal přece Athanasia k sobě, a tu podali ariáni proti němu novou žalobu, že prý jakéhosi velezrádce Filumena bednou zlata podporoval. Císař přesvědčiv se, že veškeré tyto žaloby jsou lživé, propustil Athanasia milostivě, a poslal věřícím do Alexandrie list, v němž vybízeje ku svornosti a jednotě u víře, nazval horlivého patriarchu mužem Božím.

 

Athanasius  působil potom   nějaký čas v pokoji ku rozkvětu pravé víry ve svém stádci. Zatím vymyslili si meletiáni   proti němu nové žaloby a udali ho u císaře  jakožto rušitele  míru v Egyptě.  

 

Meletiáni, zvaní podle sesazeného biskupa Meletia v Egyptě (Meletius z Lykopolis v Thebaidě). Byl sesazen alexandrijským biskupem Petrem (Petr zemřel mučednickou smrtí za vlády Diokleciána) z mnoha důvodů, především však, že v době pronásledování zapřel víru a obětoval modlám. Meletiáni se přidali k ariánům.

 

Aby  tyto sváry uklizeny byly, svolal císař r. 335 církevní sněm  do Tyru ve Fénicii. Tu sešlo se 60 ariánských biskupů s úmyslem, aby Athanasius stůj co stůj sesazen a vyhnán byl.  Athanasius věda o tom, nechtěl  na   tento  sněm kacířů ani jít, a teprv když císař s pohrůžkou mu rozkázal, aby se  dostavil,   pojal 49 pravověrných biskupů egyptských a odebral se s nimi do Tyru. Tu jali se ariáni vinit jej z rozličných smyšlených zločinů. Nejprve podplatili nestydatou ženu, aby svědčila proti Athanasiovi, že prý jí učinil násilí a svedl ji. Hanebná tato obžaloba osvědčila se však ihned jakožto lež, když se ukázalo, že ona žena Athanasia  nikdy neviděla a ho vůbec neznala. Shromáždění biskupové katoličtí žasli nad drzou prolhaností ariánů,   avšak tito nestyděli  se lhát dále.   Přinesli v dřevěné schránce useknutou ruku lidskou a tvrdili, že prý před třemi lety  ztratil se jim biskup jejich Arsenius z Hypsaly, že ho dal Athanasius zavraždit,   a na kusy rozsekat,  a že je to ruka   tohoto   zabitého biskupa,   které prý Athanasius užíval ku čarodějství. Zatím Arsenius byl od ariánů podplacen, skrýval se v jednom klášteře živ a zdráv, a když podvod jeho najevo vyšel,  byl zatčen a potají do Tyru dopraven. Tu přivedl ho Athanasius do sněmu a ukazuje na něj otázal se nepřátel svých: „Jest tento biskup váš, jehož prý jsem zavraždil? Tu zahanbení ariáni zvolali zuřivě: „Ale ruku aspoň jsi mu jistě usekl!"   Tu   odhalil Athanasius plášť Arsenia a ukázal, že má obě ruce.  Tolikráte  ze lži usvědčení bludaři vytasili se hned potom s novou žalobou,  že prý Athanasius knězi   svému   Makariovi rozkázal,   aby knězi Ischyrovi posvátný kalich   zlomil,  oltář   jeho  převrhl   a bohoslužebné knihy mu spálil. Avšak Athanasius dokázal, že řečený Ischyras ani knězem  není a tudíž mešního  kalicha nikdy neměl, a že na udaném místě  žádný chrám ani oltář nikdy nestál. Přes to vše usnesli se ariáni potají, že přece Athanasia odsoudí a sesadí. Když egyptští pravověrní  biskupové o tom se dověděli,  přinutili   Athanasia, aby  v noci  uchystal se k útěku z Tyru a odebral se po lodi do Cařihradu k císaři. Potom odsoudili a sesadili ariáni nepřítomného Athanasia, a odebrali se do Jeruzaléma, kde prohlásili Aria za pravověrného, a uzavřeli, aby všichni přívrženci jeho z vyhnanství povoláni a na svoje místa dosazeni byli. Uslyševše, že Athanasius dlí u císaře, poslali do Cařihradu šest mužů, aby ho u císaře obvinili z velezrady, protože prý vyhrožoval, že překazí dovoz obilí z Alexandrie do Cařihradu. Po tolikerých žalobách uvěřil nakonec císař ariánům a vypověděl bez dalšího vyšetřování Athanasia do vyhnanství v dalekém Trevíru.

 

Císař posílá Athanasia do vyhnanství

Athanasius odešel r. 335 do prvního vyhnanství svého do Trevíru. Tam vládl tehdy císařův syn Konstantin mladší, jenž svatého vyhnance všemi potřebami opatřoval. Také trevírský biskup sv. Maxim propůjčoval se mu všelikou službou a osvědčoval mu velikou úctu. Athanasius pracoval i ve vyhnanství v daleké cizině s láskou a nadšením na prospěch Církve katolické.

Ariáni plesali, že se jim podařilo Athanasia odstranit, dopsali do Alexandrie,  aby tamní věřící přijali Aria,   jehož prý i císař za pravověrného uznal.  Avšak Alexandrijští zůstavše   věrni   milovanému   patriarchovi  svému,   neuznávali Aria za pravověrného, a když tento arcikacíř opovážil se do města jejich vstoupit,  vzbouřili  se proti němu a donutili ho k rychlému  útěku.   Arius  odebral  se  potom k císaři a osvědčoval přísahou, že prý srovnává se s učením katolické Církve. Císař odpověděl mu v nesnázi a nejistotě: „Mluvíš-li pravdu, dobře, věříš-li však jinak, suď tebe Bůh dle přísahy tvé." Potom dostal   pravověrný patriarcha Cařihradský Alexander přísný  rozkaz, aby Aria do Církve přijal,   jinak že bude   sesazen a vyhnán. Ariáni mu hrozili,  že i proti jeho vůli uvedou Aria nazítří slavně do chrámu.   V této úzkosti odebral se  patriarcha  do chrámu  a  na kolenou  s  pláčem modlil se:    „Bude-li   zítra Arius sem uveden, povolej Pane Bože raději dříve mne, služebníka svého,  odtud, a nezahanbuj mne před svým lidem tímto bezbožným rouhačem. Smiluješ-li se však nad věrnou Církví svou, nevydávej dědictví svého v potupu a záhubu a odstraň odtud Aria, aby příchodem jeho   do  tohoto  chrámu  blud  a kacířství nevstoupily sem a neplatila  bezbožnost za pobožnost!"    Zatím těšili se ariáni na zítřejší slavnost,   avšak Bůh   zmařil záměr jejich.

 

Když Arius ve vítězoslavném průvodu svých přívrženců v pýše kráčel v sobotu městem do hlavního chrámu a katolický lid bolestně na to pohlížel, byl pojednou nucen pro tělesnou potřebu odstoupit z průvodu stranou. A když dlouho se nevracel, šli za ním někteří a s úžasem nalezli jej mrtvého, an v krvi své na zemi leží; měl otevřenou žílu a střeva mu vykydla. Tak skončil r. 336 neblahý Arius, původce náboženských bludů a bouří, jež po věky otřásaly celým světem křesťanským.

 

Nenadálá smrt Ariova ohromila přívržence jeho, a věřící považovali ji za trest Boží. Také císař Konstantin byl touto událostí jako omráčen, a uznal s lítostí, že Athanasiovi ublížil. Konstantin nepochyboval sice nikdy o pravověrnosti jeho, nejsa však bohoslovec, dal se od ariánů přemluvit a považoval Athanasia za rušitele míru, a myslil, že všecky spory se utiší a že nastane pokoj, když Athanasius do vyhnanství půjde. V tom zklamal se ovšem císař, a proto rozkázal na smrtelném loži r. 337 synu svému Konstantinovi, aby Athanasia k návratu do Alexandrie vyzval.

 

Sv. Athanasius, barokní freska

 

Návrat z vyhnanství do Alexandrie

Synové zemřelého císaře Konstancius, Konstans a Konstantin mladší sešli se potom k společné poradě ve Viminaciu v Moesii, kam s Konstantinem přišel z Trevíru i Athanasius. Odtud vrátil se Athanasius, stráviv ve vyhnanství dvě léta a čtyři měsíce, do Alexandrie, kde věřící lid slavně jej přijal.

 

Na Východě ujal se vlády Konstancius, jenž nebyl ještě ani pokřtěn a záhy do osidel ariánů upadl. Zuřiví bludaři neprohlédli ani když vrchní náčelník jejich náhlou smrtí od Boha potrestán byl, a osočovali u císaře Athanasia novými a novými žalobami, ba opovážili se žalovat na něho i u papeže Julia I., ovšem marně. Papež poslal spis žaloby Athanasiovi a ten svolal roku 339 svoje biskupy na sněm, kde všecky žaloby ty vyvráceny byly. Zatím udělil císař ariánům dovolení, aby Athanasia sesadili a na jeho místo pod ochranou vojska uvedli do Alexandrie kacíře Řehoře z Kappadokie. Dříve nežli se to stalo, sběhli se v Alexandrii věřící do svých chrámů, aby zamezili jich uchvácení od kacířů. Na Boží hod velikonoční dne 19. března 340 vrazili ariáni s vojskem do hlavního chrámu a jali se lid i duchovenstvo tlouci, mučiti a vražditi. Athanasius unikl zatknutí jen rychlým útěkem z chrámu. Podobně řádili ariáni i v jiných chrámech městských a uchvátili je takto všecky násilím. Vetřelec Řehoř ujal se potom arcibiskupského stolce Alexandrijského, avšak věrný katolický lid vyhýbal se mu a chrámy jím uchvácené zůstávaly prázdny.

 

Athanasius podruhé ve vyhnanství

Athanasius, vypuzený podruhé ze sídla svého, odebral se s  několika  pravověrnými  biskupy  a  kněžími do Říma k papeži Juliovi I.,  jenž se ho ujal,  pravověrnost i nevinnost jeho veřejně  osvědčil,  a na Konstanse, vládnoucího na Západě, naléhal, by přiměl bratra svého Konstancia na Východě ku svolání  valného   sněmu církevního,   kde by  církevním sporům posléze  učiněn byl konec. Konstans,  věrný katolík a příznivec Athanasiův, donutil  skutečně  ariánsky smýšlejícího bratra Konstancia  k vypsání církevního   sněmu  do Sardiky v Thracii.   Sněm tento byl konán   v zimě r. 343— 344. Tu sešlo se kromě asi 70  biskupů z krajin východních na 100 biskupů ze zemí západních, v jichž čele stál neohrožený obhájce pravověrnosti stařičký biskup kordobský Hosius ze Španěl.   Ariáni vidouce   převahu biskupů pravověrných uprchli záhy ze Sardiky do Filippopole a odbývali tam pokoutní sněm, na němž opovážili se samého papeže i všecky katolické   biskupy  odsoudit   a proti nim klatbu  vyslovit. Zatím  prohlásil sněm  Sardický Athanasia i  jiné  vyhnané biskupy  nevinnými,  přiřkl jim místa jejich,  vyloučil vůdce ariánů z Církve,   a obrátil se ku Konstansovi s prosbou za ochranu  proti  bludařům.   Konstans pohrozil   potom bratru Konstanciovi válkou, neuvede-li dle usnesení   sněmu  Sardického vypuzených katolických biskupů na místa jejich. Tím byl Konstancius  donucen, povolit pronásledovaným biskupům návrat,  a také Athanasius  směl se  opět z vyhnanství ku svému stádci vrátit.   Pobyt jeho v Římě byl tentokráte velice  prospěšný  životu   církevnímu.   Athanasius přinesl na Západ první zprávy   o mniších  a poustevnících egyptských, a mnozí věřící dali se od něho i od společníků jeho, učňův to sv. Antonína,   poučit,   a   oblíbili si život  poustevnický.

 

Návrat z vyhnanství

Athanasius odebral se ze Sardiky nejprve ku svému ochránci císaři Konstansovi do Akvileje, a odtud do Antiochie ku císaři Konstancii!, jenž dal mu povolení k návratu do Alexandrie. Navštívil ještě Jeruzalém, přišel po šestiletém vyhnanství dne 21. října 346 do sídla svého a pracoval neunaveně na utvrzování pravé víry v Egyptě.

 

Utrpení Athanasiovo nebylo ještě ukončeno. Pohříchu byl ochránce jeho Konstans již r. 350 zavražděn, a vrtkavý Konstancius stal se samovládcem veškeré říše. Tento císař vystoupil zjevně jakožto podporovatel ariánů a svolal roku 353 na žádost jejich sněm do Arelatu (Arlesu), kde o věcech církevních rozhodnout se mělo. Spoléhaje na svoje vojsko předložil Konstancius shromážděným v Arelatě biskupům odsouzení Athanasiovo vyšlé od ariánů, aby je všichni podepsali. Kdo nechtěl tento ortel podepsat, tomu pohroženo sesazením, vyhnanstvím, ba i smrtí, a tak stalo se, že všichni konečně podepsali kromě jediného biskupa Trevírského Paulina, jenž raději šel do vyhnanství, kde hladem zemřel.

 

Po neslýchaném   tomto násilí  svolal papež Liberius na novo biskupy do Milána. Císař předložil jim odsouzení Athanasiovo a hrozil vyhnanstvím, jestliže neposlechnou. A když někteří z nich hájili svobody Církve, zakřikl je císař: „Co já chci,   to je církevní zákon," ohrožoval  biskupy  taseným mečem,   dal zbičovat  papežova vyslance  Hilaria, a poslal některé biskupy do vyhnanství, mezi nimiž i stoletého kmeta Hosia z Kordoby.   Konstancius snažil se dokonce podplatit i papeže Liberia, aby také on Athanasia odsoudil a k ariánům  přistoupil,  a když   se mu to nepodařilo,   dal papeže násilím odvléci z Říma do vyhnanství  do Beréje v Thracii, a prohlásil potom r. 355 ariánské kacířství za státní náboženství veleříše Římské. Hned potom zakročeno i proti Athanasiovi v Alexandrii.

 

Arianismus státním náboženstvím římské říše

Těžce zkoušený patriarcha požíval veliké přízně i lásky věřících a císař snažil se marně popudit lid proti němu. V zimě  r. 356  poslal císař do Alexandrie úředníky,   aby dali vojskem Athanasia zatknout  a k němu přivést.  V noci dne 9. února připravovali se právě  věřící Alexandrijští   v hlavním chrámě  modlitbami  na druhý den ku sv. přijímání majíce patriarchu ve sboru svém. Tu obsadil císařský vůdce tento chrám vojskem   Čítajícím 5000 mužů a vrazil dovnitř.  Athanasius sedě  na biskupském stolci napomínal za nastalého zmatku lid k modlitbě a trpělivosti, aby se mu však nestalo příkoří,   vyvedli ho přátelé  postranními dveřmi ze svatyně a donutili k útěku.   Suroví vojáci jali se střílet v chrámu po lidu a vraždit jáhny i panny. Konstancius  schválil  toto   hanebné jednání,  rozkázal krutě stíhat věrné egyptské biskupy katolické, a vysadiv na hlavu uprchlého patriarchy cenu, dal po něm pátrat.

 

Athanasius 6 let na poušti

Athanasius utekl se na poušť Libyjskou a bloudil tu z místa na místo, nemaje nikde klidu a jsa ustavičně stíhán. Plných šest let trávil ve stálém nebezpečenství na poušti ve slujích, v lesích, ve hrobkách a poustevnách, jsa opuštěn j od celého světa. Avšak i v této osamělosti pracoval ku blahu věřících dopisuje svým přátelům a skládaje na obranu pravé katolické víry proti bludařům učené spisy.

 

Po útěku Athanasiovu řádili ariáni v Alexandrii hrozně. Uchvátili katolíkům všecky chrámy, poslali 90 pravověrných biskupův a kněží   egyptských v okovech do vyhnanství, a dosadili místo nich bludaře. Císař Konstancius usiloval víru katolickou v celé říši úplně potlačit, a způsobil, že posléze ustavičným  pronásledováním  pravověrných   věřících   zbylo na Západě jen asi deset biskupů, kteří se přiznávali k učení o Božství Ježíše Krista, a na Východě zbyl v desíti krajích dle svědectví sv.  Hilaria  pouze jediný  biskup pravověrný. Dle výroku sv. Jeronýma  vzdychali tehdy věřící,   že celý svět stal se ariánským,  a  sv. Hilarius  napsal ve svém vyhnanství ve Frygii, že by raději byl živ za pronásledovatele Církve císaře Nerona.

 

Athanasius opět v Alexandrii

Posléze slitoval se Bůh nad krutě stíhanou Církví svou a povolal r. 361  na věčnost  ošemetníka  Konstancia,   jenž podporou ariánů více jí uškodil nežli nejukrutnější císařové pohanští.   Nástupce jeho Julián Odpadlík  umínil si zničit náboženství   Kristovo   cestou  nenásilnou,  doufaje, že křesťanství vnitřními spory samo se rozpadne. I povolal všecky vypuzené  biskupy   z vyhnanství,    aby  nastalými třenicemi Církev   ochromena  být  mohla.  Tudíž   vrátil   se   po   šesti letech ze třetího vyhnanství svého Athanasius opět do Alexandrie.

 

Věřící uvítali ho slavně   plesajíce a děkujíce Bohu, že jim  vrátil  bdělého pastýře,  město bylo  po šest večerů osvětleno, a obecné hostiny i slavnostní ohně na ulicích, do nichž vonné věci kladeny byly, svědčily, jaké lásky výtečný arcibiskup v lidu svém požíval. Také ostatní vypuzení katoličtí biskupové  zasedli zase na stolce svoje,  jiní pak,  kteří z lidské slabosti a strachu byli se přidali k ariánům, vraceli se kajícně do Církve. Athanasius jal se poznovu horlivě působit v Alexandrii, aby  zahojil   rány  věřícím od bludařů způsobené,   a získal Církvi  katolické netoliko množství lidí od nich svedených, ale i mnoho  pohanů. Toho nenadál se ovšem   lstivý císař Julián. Uslyšev, že Athanasius záměry jeho  maří a jednotu i svornost v Církvi  utvrzuje,   rozkázal mu, aby z Alexandrie odešel,   a když shledal,  že lid na biskupu   svém lpí a jemu  synovskou   láskou   oddán jest, rozkázal   ho   úkladně   zavraždit.  

 

Athanasius opět pronásledován

Když   Athanasius   o   těchto úkladech dostal jistou zprávu, potěšil svých věrných řka, že ten mráček brzo přejde a blížící se bouře zase se utiší,  posadil se na loď, a plul   řekou   Nilem z Alexandrie  do  Thebaidy. Sotva odjel,   pustili se za ním po řece vojáci pronásledujíce ho, aby jej polapili a zabili. Athanasius spatřiv rychle plující člun jejich, shledal, že nelze mu již uniknout, ježto stíhači byli již na blízku. V této rozhodné chvíli rozkázal pojednou loď obrátit a veslovat směrem opačným, v ústrety stíhačům. Když   obě lodi se potkaly,    otázal se vůdce stíhačův Athanasia, neznaje ho osobně: „Viděl jsi Athanasia?" Athanasius odpověděl:    „Viděl jsem ho."   „Daleko-li  pak jest?"   zvolal setník, a patriarcha řekl mu klidně: „Není daleko."   Nebyv od vojáků poznán plul Athanasius dále k Alexandrii, a vojáci veslovali směrem k Thebaidě. Zachrániv se takto skrýval  se potom Athanasius v Alexandrii i v okolí u věrných přátel svých až do smrti císaře Juliana Odpadlíka r. 364.

 

Athanasius opět v Alexandrii

Nástupce Julianův císař Jovian požádal Athanasia, aby mu vyložil pravověrné  učení katolické o Kristu Ježíši,  jak sněmem Nicejským stanoveno bylo,  což patriarcha ochotně učinil, poslav mu věroučný list,  sám pak  navštívil císaře v Antiochii a požádal ho za ochranu katolické pravdy proti bludům   ariánským.   Athanasius   vrátil se potom zase do Alexandrie, a císař nedal se proti němu popudit od ariánů, zamítaje rozhodně všecky žaloby i úklady jejich. Bohužel zemřel pravověrný  Jovian již  po  osmi   měsících. Nástupce  jeho, katolický císař Valentinian (364—375), přijal za spoluvladaře na Východě  bratra svého Valense,  zarytého ariána, a ten vydal r. 367 obecný rozkaz, aby všichni katoličtí biskupové, kteří za Juliána do svých sídel se navrátili, opět do vyhnanství odešli.   Věřící Alexandrijští prosili  marně císaře,  aby milovaný arcibiskup byl jim ponechán.  Athanasius předvídaje nastávající  bouře   odešel  sám z města a skrýval se po čtyři měsíce ve hrobce otce svého. V noci po odchodu jeho hrnul se lid do hlavního   chrámu a trval tu na modlitbách. Zatím   přikvačilo   ku   chrámu tomu vojsko,  obklopilo jej a hledalo Athanasia, aby ho zatklo a zabilo. Úmysl ten nezdařil se ovšem,   a lid jitřil se a žádal bouřlivě, aby vladař

vymohl   Athanasiovi   u   císaře   povolení  k  návratu. Císař Valens zvěděv  o tom  a obávaje   se  vzpoury v Alexandrii, povolil, ač nerad, po čtyřech měsících, aby patriarcha se vrátil. Po tolikerých, útrapách, popřál Bůh Athanasiovi klidného večera  života.   Za 45 let svého   velepastýřského  působeni byl  Athanasius   pětkrát ve vyhnanství, v němž   strávil plných  dvacet roků.   Jen  Bůh vševědoucí ví,  co všecko tento   apoštolský   biskup  vytrpěl  pro víru v Božství Ježíše Krista, a jaké neocenitelné zásluhy si získal o záchranu náboženství  křesťanského za doby  nejnebezpečnější.    Zvítěziv nade všemi nástrahami  svých ošemetných nepřátel,  dočekal se slovutný   Athanasius ještě   času,   kdy kacířství ariánské začalo  se   rozpadávat.    Španělé, Angličané,  Frankové, Vlaši, Řekové, Afričané, ano i všichni křesťanští Výchoďané stali se opět  za nedlouho pravověrnými katolíky;  v Cařihradě,   kde po 40 let byly  všecky chrámy  v moci ariánů v a kde katolíkům   zbyla  pouze jediná  malá kaple,  obrátilo se všecko  za krátkou dobu,  tak že ariánstvi tam úplně zaniklo, právě jakož stalo se koncem čtvrtého století za císaře Theodosia vůbec v celé  říši  Římské  na Východě i na Západě. Bludařství Ariovo udržovalo se potom jen u neřímských polodivých národů, Gótů,  Vandalů a Langobardů, až ve století šestém i u nich nadobro zaniklo. Toť   největší div v dějinách   církevních, že v polovici   čtvrtého   století celý svět   byl ariánským,   a koncem  téhož století  svět  zase byl katolickým,   a že   největší   kacířství, jež v dějinách Církve katolické se objevilo, časem úplně zahynulo.   Přední zásluha toho přísluší Athanasiovi, jenž za nejhroznějších bouří,  kdy téměř všichni se kolísali a nátlaku kacířů bázlivě povolovali, nikdy od katolické pravdy ani o píď neustoupil a jí neohroženě hájil a za ni bojoval i trpěl,   rovnaje  se nejslavnějším mučedníkům   Kristovým.    Proto   zůstane   památka   tohoto velikého světce na věky v požehnání (svátek 2. května).

 

O povaze a osobních ctnostech sv. Athanasia zůstavil nejkrásnější svědectví vrstevník jeho sv. Řehoř Nazianský. Píše, že chválí-li Athanasia, chválí ctnost samu. V pokoře nevynikal nikdo nad něj. Dobrotivé srdce jeho neměníc se nikdy, mělo s každým nešťastníkem útrpnost. V řečech jeho byla podivuhodná moc, jež srdce všech si podmaňovala, mocnější však dojem činil život jeho. Kdykoli někoho káral, činil to beze vší trpkosti, a když chválil, byla chvála jeho nejlepším povzbuzením k dobrému. Káral jako otec a chválil jako učitel, uměje lásku s vážností spojovat. Byl povolný bez slabosti a neoblomný bez tvrdosti, na modlitbách vytrvalý a horlivý, v postech přísný, v bdění a pění žalmů neunavený, k chudým laskavý, k lidu vlídný, a nezlomný, kdykoli šlo o zamezení nepravostí. V obcování jeho mohl každý povinnosti svoje číst, a slova jeho mívala tak mocný účinek, že zřídka kdy býval nucen, s někým z podřízených svých přísně naložit.

 

Sv. Athanasius dokončil vezdejší boj v Alexandrii dne 2. května 373. Téhož dne světí se památka jeho. Ze spisů jeho vynikajících hlubokou učeností, ostrovtipem a lahodným slohem, dochovalo se jich třicet, z nichž pozoruhodný jsou čtyři řeči proti ariánům, obrana jeho, a dějiny bludařství ariánského.

 

Po sv. Athanasiu dostalo jméno Vyznání víry složené asi sto let po smrti jeho, jež pojato jest do církevních hodinek nedělních. V tomto „Athanasianském vyznání víry" jest vysloveno přesně a jadrně učení Církve katolické o Nejsvětější Trojici Boží. Stať jeho jednající o Synu Božím zní takto: „To jest pravá víra, abychom věřili a vyznávali, že Pán náš Ježíš Kristus jest syn Boží, Bůh a spolu člověk; Bůh jest z podstaty Otcovy před věky zplozený, a člověk z podstaty matčiny v čase zrozený; dokonalý Bůh a dokonalý člověk z ducha rozumného a z těla lidského složený; rovný Otci dle Božství, menší Otce dle člověčenství, jenž jsa Bůh i člověk, není dvojí, nýbrž jediný Kristus. Jediný jest nikoli proměnou Božství v člověka, nýbrž přijetím člověčenství v Boha; jeden naprosto nikoli smísením podstaty, ale jednotou osoby, neboť jakož rozumná duše a tělo jeden jest člověk, tak Bůh a člověk jeden jest Kristus."

 

Uvažujíce, v jakém smutném stavu octla se za doby sv. Athanasia pravá víra katolická, a jak hlavně úsilím tohoto světce potom nad bludaři zvítězila, čerpáme z toho blahou útěchu a naději v tomto čase nynějším, kdy novověcí ariáni, snaží se veškeré náboženství Kristovo vyhladit. Ježíš Kristus nedal své Církvi zahynout, ani když zdálo se již, že celý svět propadl bludům ariánským, on bdí posud nad Církví svou, a zachrání ji proti všem nepřátelům, byť by jich sebe více bylo. Ježíš Kristus včera i dnes, on na věky věků!

 

S drobnými úpravami při zachování stylu českého jazyka konce 19. století převzato z: Ekert, František: Církev vítězná. Životy Svatých a Světic Božích, v Praze 1894, díl. 2, s. 275-286.

 

Sv. Athanasius, rytina 19. stol.

 

Ikonografie sv. Athanasia (Atanáše) Velikého.

Nejstarším známým vyobrazením je freska v kostele Santa Maria Antiqua v Římě z 8. století a v kapli Khirbet el-Mard na Sinaji ze 7. století. Bývá zobrazován jako vyhublý stařec (často s pleší) s dlouhým vousem. Byl údajně menší postavy. Jako biskup v ornátu, esticharionu (východním liturgickém rouchu, podobném dalmatice), nebo ve phelonionu (východním ornátu) a s biskupským omophorinem (podobné západnímu biskupskému palliu), s epitrachelionem (úzkým pásem podobným štole) a s epigonautionem (kosočtverečným šátkem nad kolenem). V levé ruce často drží knihu nebo svitek, v pravé patriarší kříž. V chrámu Hagia Sofia v Cařihradu (Istanbulu) byla mozaika z pol. 9. století, na níž je sv. Athanius vyobrazen společně se sv. Janem Zlatoústým a sv. Cyrilem Alexandrijským. V bazilice sv. Marka v Benátkách je jeho mozaika ze 13. století, v kostele sv. Kříže v Benátkách jsou uloženy jeho ostatky. Někdy je sv. Athanasius vyobrazen se sv. Řehořem Naziánským, který se modlí nad jeho hrobem. Athanasius je spolu spolu se sv. Bazilem Velikým, Janem Zlatoústým, Řehořem Naziánským jedním ze čtyř východních církevních učitelů, s nimiž bývá často zobrazován.

 

Doporučujeme přečíst si útlou knihu řezenského biskupa Rudolfa Grabera (1903 – 1992): Athanasius und die Kirche unserer Zeit - zu seinem 1600. Todestag, Abensberg 1973. V češtině: Graber Rudolf: Atanáš a dnešní církev, Matice cyrilometodějská, Olomouc 1998. Jsou zde naznačeny souvislosti mezi situací Církve v době sv. Atanáše a v době současné.

 

Na stránky Katolická kultura dáno 2. 2. 2010.



Zpět na hlavní stránku