Tradiční mše svatá a současnost

Myšlenky předního liturgika Klause Gambera

 

Volně přeloženo a vybráno ze studie Klause Gambera, jež v zahraničí vyšla ve formě drobné knížky. Jako podklad bylo použito německého a polského textu. Cílem je upozornění na závažné výsledky studia předního odborníka na liturgii. Upozorňujeme, že nejde o přesný odborný překlad, na který si budeme muset ještě počkat. Jde nám hlavně o podnět k zamyšlení, neboť to, co Gamber říká, je velmi závažné.

 

Gamber Klaus: Zum Herrn hin!, Regensburg 1987/ Zwróćmy sie ku Panu!, Poznań 1998.

 

 

Mons. Klaus Gamber (23. 4. 1919 Ludwigshafen – 2. 6. 1989 Řezno)

Kněz, doktor filozofie a teologie. Spoluzakladatel a ředitel Liturgického institutu v Řezně.  Jeden z nejvýznamnějších současných historiků a znalců liturgie. Uznávaný specialista na starou římskou liturgii a východní rity.  

Více viz Biographisch-Bibliographisches KIRCHELEXIKON http://www.bautz.de/bbkl/g/gamber_k.shtml

 

Předmluva francouzského vydání – Josef kardinál Ratzinger

Po zpřístupnění francouzským čtenářům benediktiny z Barroux překladu Die Reform der Romischen Liturgie představuje francouzská edice druhý díl německého liturgika Klause Gambera Zum Herrn hin! věnovaného směru Církve a oltáře. Historická argumentace autorova se opírá o studia pramenů, které jsou shodné se zjištěním takových velkých badatelů jako:

 

F. J. Dolger, J. Braun, J. A. Jungmann, Erik Peterson, Cyrille Vogel, P. Bouyer.

 

Pro kněze a věřící je společný směr modlitby, jehož symbolická forma byla odvozena ze směru vycházejícího slunce. Směr vyplývá z pohledu obráceného k Pánu, pravdivému slunci. V liturgii prožíváme Jeho ohlášený příchod, kněz a věřící mu vycházejí vstříc. Směr modlitby vyjadřuje theocentrický charakter liturgie, neboť je poslušný příkazu „Obraťme se k Pánu!“ Tato výzva je určena nám všem.

 

 

 

Předmluva polského vydání – P. Dariusz J. Olewiński

 

Vydání první knihy Klause Gambera v polském vydání do rukou čtenářů je počinem velké váhy, nejen pro teology a duchovní, ale pro všechny čtenáře, zajímající se o víru a život Církve. P. Klaus Gamber, narozený roku 1919 v jižním Německu, zemřelý nečekaně r. 1989, poznamenal své kněžství studiem teologie. Obdržel doktorát teologie a byl mu udělen doktorát honoris causa z filozofie. R. 1957 založil spolu s jinými učenci Liturgický institut v Ratisbone (Řezně), jehož byl ředitelem až do své smrti. V rámci Institutu se zabýval především bádáním pramenů liturgie západních i východních. Ovocem jeho práce je bohatá bibliografie, zaujímající na 400 významných studií. Donedávna byl málo známý, výsledky jeho bádání byly často přehlížené nebo zamlčované. Dokonce ani nynější kniha, vydaná poprvé v němčině roku 1987, nevyvolala větší odezvu v široké veřejnosti a ze strany liturgiků se jí dostalo nedůvěry a nepřátelských reakcí. R. 1992 vyšla ve francouzštině s předmluvou prefekta kongregace nauky víry, kardinála Josefa Ratzingera, o rok později došlo k vydání v anglickém jazyce. Mezitím vyšlo druhé vydání v německém jazyce. Kardinál Ratzinger nazval P. Gambera „profesionálem v liturgice“ a „pravdivým svědkem“ liturgie.

 

Jako kněz a badatel P. Gamber nebyl ani rozvratníkem, ani nepřítelem pokroku, ale usiloval o co největší věrnost liturgii, kterou považoval spolu s koncilem za „štít a pramen života Církve“ (Konstituce o liturgii 10). Ještě v průběhu zasedání koncilu napsal plný optimismu knihu na téma očekávání obnovení liturgie, v níž ukázal také na nezbytné zásady a hrozící nebezpečí: „Liturgie je kult. Kult není starý dům, který je možno ze dne na den zbořit a nahradit novým, současným. Kult je ze své podstaty čímsi trvalým.“.

Bohužel v dalších letech musel být svědkem toho, jak se boří a ničí dům, který měl obnovený zůstat. Vzhledem k vlně novověkého obrazoborectví zachoval důvěru v prozřetelnost Boží, která již nejednou v historii dopustila otřesy, potopy a spáleniště, aby postupně po epizodě tajemství nepravosti jasněji ukázala triumf pravdy a lásky. Dílo pokolení badatelů, zkoumajících tajemství liturgie, mezi ním také dílo P. Gambera, zdá se,  již ukazuje plody: mladá generace katolíků, která nepamatuje liturgii před reformou, sahá po této mši, prahne po účasti na obřadech, které prožívali naši předkové ve víře. Mladí kněží hledají místa, kde je celebrována tradiční liturgie, aby ji poznali a naučili se ji. Antiliturgická revoluce let šedesátých, která je sama potomkem ateismu a zániku víry, ještě neskončila. Trvá v nekonečných novotách a liturgických experimentech, působících v samé liturgii, ale i samé podstatě pravd víry. Tyto skutečnosti jsou pro Církev neméně strašné než plánovaná ateizace. Zločinecké komunistické režimy, usilující vnutit lidem tzv. světskou obřadnost namísto náboženských praktik a zvyků poznaly, že člověk potřebuje obřady. Jejich nabídka mohla být nanejvýš zábavou či setkáním mezi lidmi, ale ne liturgie, která je odvozena od Boha a Bůh je v ní. Z dosavadního je patrné, že nejhorším vrahem liturgie jsou její náhražky, které ji simulují, postrádajíce duši i srdce. Člověk, hledající v liturgii Boha, protože je „homo liturgicus“, tedy liturgické podstaty, musí umět rozlišit liturgii od jejích náhražek, kult Boha od zbožštění člověka.

 

 

 

 

Mons. Klaus Gamber

Úvod

Oltář zůstává ve správném svazku s obětí, přinášenou knězem. Oltář, kněz i oběť jsou v jednotě, jak říká sv. Jan Zlatoústý: Nikdo nemůže být knězem bez oběti(PG 63, 111). Protože evangelíci vědomě odmítají Oběť mše svaté i kněžství, nepotřebují oltáře. Kněz je obětník, vzatý z lidu (Židům 5, 1). Ve všech starých náboženstvích stojí před oltářem a před Svatostí. Do obětní hostiny přistupují k oltáři účastníci obětní celebrace, aby z ruky kněze-obětníka, dostali částky od oltáře, jak píše sv. Pavel(1. Kor. 10, 18).

 

V posledních 20 letech u nás došlo ke změně v chápaní oběti. Zavádění „oltářů k lidu“ je doprovázeno obrácením se při celebraci k lidu. U pramene nové pozice kněze u oltáře – a bezpochyby tu jde o novotu a ne o návrat do praxe rané Církve – je nové pojmenování, definice mše svaté: jako „eucharistické společné hostiny“.

 

Přitom do té doby se užívala definice mše svaté jako ustavičné oběti nového zákona, ve které se obětuje Ježíš Kristus nekrvavým způsobem pod způsobami chleba a vína svému nebeskému Otci prostřednictvím kněze (zde používáme českou definici, srv. Merell Jan: Malý bohovědný slovník, 1963).

 

Již není zřetelný svazek mezi obětí Ježíše Krista a naší obětí chleba a vína. O tomto spojení podrobně informuje sešit 5 „Studií patristických a liturgických“ „Oběť církve“.  Nepatřím mezi ty, kteří tvrdí, že formy oltáře, jak se rozvíjely po staletí a trvaly do 2. vatikánského koncilu, jsou nezbytné. Právě naopak! Přeji si návrat k prostým formám oltáře, které byly jednotné v prvním tisíciletí současně v církvi východní i západní (na Východě je dodnes) a které mají výrazný charakter křesťanských oltářů jako míst novozákonní oběti.

 

Vyčerpávající diskuze k problematice „lidových oltářů“ , obrácení se celebranta ke společenství, probíhala po měsíce trvající sérií dopisů od čtenářů, publikovaných v minulém roce (1986) v „Deutsche Tagepost“. Ukázalo se, že vzhledem k historické evoluci oltáře je mnoho výroků nejasných a také mnoho bludů se zahnízdilo v myšlení: bludů dotýkajících se přede vším současné církve.  V „Dodatku“ se zabývám též problém slov nad kalichem „za vás a za všechny“, přičemž tento falešný překlad není pouze z pohledu filologického a soteriologického, ale též v aspektu Mše jako Oběti.

 

Klaus Gamber, 1987.

 

 

Oltář a prostor kolem oltáře kdysi a dnes

Proto Tě vyhlížím ve svatyni, chci spatřit Tvoji sílu a slávu... Žalm 63, 3 (62)

Já však ve spravedlnosti uzřím tvou tvář, až procitnu, budu se sytit Tvým zjevem“, Žalm 17,15 (16)

 

Tato slova Žalmisty ukazují vnitřní pocity, s nimiž starozákonní člověk vstupoval do Svatyně v Jeruzalémě. Není to konec konců nic jiného než Mojžíšova prosba Boha, aby mohl spatřit jeho tvář (Ex. 33, 18-23: ). Avšak Mojžíš spatřil jen „záda Jahve“, věřící Izraelita se díval jen do svatyně Boha, a ten, kdo nebyl knězem, pouze zevně. Podobně v intencích žalmisty každý křesťan vstupující do Domu Božího (Domus Dei) si přeje vidět „chválu Boha“ a  pociťovat Jeho velikost, tak jak se projevuje v obřadech, v liturgických ritech a také v obrazech. Boha vidíme skrytého v eucharistických formách, neboť bychom museli zemřít, kdybychom spatřili tvář Boží zde na zemi (Ex. 32, 33). Origenes připomíná, že ve shromáždění věřících je zastoupen kromě duší světců, též zástup andělů (Deo orat. 31, 5).

 

Nové kostely

Ještě nikdy nebylo vybudováno tolik nových kostelů, jako v době bezprostředně po 2. světové válce. Většinou připomínají budovy čistě funkcionalistické, které rezignují na to být uměleckými díly, ačkoliv stály milióny. Z technického hlediska jim nic nechybí, mají dobrou akustiku, jsou dobře osvětlené a vytápěné. Oltář je možno vidět ze všech stran. Nejsou však žádnými Domy Božími ve vlastním smyslu slova. Nejsou sakrálním prostorem, svatyní Boha, do níž se chodí adorovat Boha a představit mu své prosby. Jsou to sály shromáždění, do nichž se už mimo času obřadů nechodí.

Odpovídají obytným „silům“, mají vzhled „garáží pro lidi“, získaly v lidové mluvě názvy „Seelensilo“ nebo „Otčenášových garáží“ (Paternostergarage).

 

Jiné kostelní budovy chtějí aspirovat na umělecká díla. Svůj vzor mají v poutním kostele v Ronchamp. V tomto případě se uznávanému architektovi Le Corbusierovi, agnostikovi, podařilo vytvořit architektonické umělecké dílo. Avšak nevytvořil kostel. Může to být jakýsi příbytek určený k modlitbě, meditaci, ale nic víc. Kostel v Ronchamp se později stal vzorem a kostelní architektura arénou pro subjektivismus architektů. Bylo to možné tím spíše, že převládly názory o neexistenci „sakrálních příbytků“.  Nové stavby se staly symbolem naší doby a dokonce znakem rozkladu dosavadních norem a také obrazem chaosu současného světa.

 

Křesťanské kostely již nejsou, bohužel, nosnou silou v západní společnosti. Avšak architekti je budují tak, jako by se nic nezměnilo, zvláště, když nechybějí peníze. Obrovská farní centra, budovaná na předměstích vytvářejí dojem, jako by Církev byla pořád silným magnetem přitahujícím lidi.

 

V budoucnu půjde o to, aby se stavěly prosté, malé budovy, které navenek budou málo upoutávat, ale s dobře zařízeným vnitřkem, celkově orientovaným na kult. Podobně raně křesťanské baziliky málo upoutávaly z pohledu ulice, uvnitř však oplývaly bohatstvím záclon a lamp, a především drahocennými ozdobami oltáře a presbytáře. Vytvářely vhodný prostor pro zde konané mystérium.

 

V novějších kostelech nacházíme různá rozvržení presbytáře. Ve stavbách doby meziválečné bylo třeba vystupovat po četných schodech a proto oltář vypadal jakoby stál na scéně.  Později se z něj stala oltářní ostrov, situovaný blízko věřících. Centrum tohoto prostoru tvoří mensa, zbavená jakýchkoliv ozdob. Po boku je umístěn pulpit (ambon), zhotovený někdy jako oltář z kamene, za ním vystupují sedadla pro celebranta a jeho asistenty. Dále, kdesi na holé stěně kostela se nachází tabernákl. Kříž, na nějž upírali zrak modlící, obyčejně chybí, nebo je miniaturní na oltáři. Na oltáři také, vedle váz s květinami, stojí ve skupině několik svící, nebo, když je svícen větší, stojí na zemi.

 

Proměny liturgického prostoru

Poté, když na Západě – v protikladu k Východu – došlo k rozplánování prostoru okolo oltáře a také samotných oltářů, v průběhu dějin docházelo k mnohonásobným přeměnám. Od pozdního románského období, a především v gotice, byly oltáře vybaveny různým náčiním, což se v závěru projevilo v typu vysokých barokních oltářů. Po 2. vatikánském koncilu si není možné nepovšimnout, že ve většině kostelů nastala fundamentální změna. Tak již krátce po skončení koncilu byly z mnoha kostelů odstraněny mřížky, zamykané ve chvílích svatého přijímání. Byly to pozůstatky někdejších chórových balustrád. Namísto toho - podle celebranta směřujícího k věřícím- , je vedle starého vysokého oltáře dnes postaven „oltář lidový“. No a všude mikrofony! Mikrofon na oltáři, při sedadle kněze, při ambonu. Kazatelna se již nepoužívá. K tomuto novému uspořádání presbytáře došlo na všech kontinentech.

 

Zatímco ve starších kostelech  jsou„lidový oltář“, místa k sezení a také ambon zpravidla postaveny jako prvky pohyblivé a mohou být s návratem k tradici odsunuty, tak nové budovy (nebo budovy po přestavbách) jsou již zcela podřízeny novodobému uspořádání presbytáře. Svatá eucharistie je přechovávána v nástěnném tabernáklu (svatostánku). Nový kamenný oltář lidový, je často situován tak, že sloužení mše svaté je možné jen čelem k lidu; sedadla pro kněze (někdy též kamenná), a masivní ambon ke čtení. To vše někdy pochybné umělecké hodnoty, ale vždy bez jakéhokoliv svazku s tradicí!

 

Máme skutečně mnoho vzorů z minulých století, které by mohly inspirovat nové uspořádání interiéru, zejména návrhu oltáře. Uvedl to E. A. Lengeling ve studii „Tendence v německém budování kostelů ve světle ustanovení 2. vatikánského koncilu“, uveřejněné v „Liturgisches Jahrbuch“ z r. 1967. Co bylo tehdy představené jako předpoklad, se mezitím dočkalo dalekosáhlé realizace. Nebyly podniknuty kroky zkoušky historického zdůvodnění nového uspořádání (s výjimkou studie Otty Nussbauma, k němuž se ještě vrátíme).

 

Na závěr několik slov ohledně sloužení mše sv. na volném prostranství. Není chybou věřících, kteří při tom pociťují rozpaky.  Především jde o způsob masového rozdílení svatého přijímání. Nezapomeňme, co Kristus učil v přítomnosti velkých zástupů, jejichž čísla často přesahoval tisíce osob (Mt. 14, 21), avšak svátost Eucharistie ustanovil pouze ve společenství apoštolů. Stejný názor nerozděleného křesťanstva byl, že mše svatá, oběť objímající zemi i nebe, může být konána jen na zvláštních sakrálních místech, k tomu ustanovených. Jak víme, také židovský velikonoční beránek mohl být pojídán pouze v zamknutém příbytku, nikoliv venku (Ex. 12, 46). Proto je třeba se zamyslet nad tím, že příprava a konsekrace Hostií pro tisíce lidí (a někdy i milióny), působí ohromné těžkosti.

 

Nerezignuje se v tom případě na účast věřících na sv. přijímání,  třebaže by to bylo nejprostším řešením. Vychází se z bludného předpokladu, že mše sv. má charakter hostiny a proto každou mši musí doprovázet sv. přijímání. Nepochopitelné je též sloužení mše svaté na dvoře, zatímco vedle je k dispozici kostel.

 

Vše to útočí na dvoutisíciletou tradici Církve a popírá mši svatou, kterou je třeba chápat jako Oběť a mystérium. Aby byla zdůrazněna posvátnost „tajemství víry“,  musíme tedy se odebrat do zdí našich svatyní, zdí chránících toto mystérium. Posvátnost místa souvisí také se správným postojem ke svatosti, která se odkrývá pouze tomu, kdo se k ní přibližuje s úctou.

 

 

 

Lidový oltář

 

Apokalypsa 8,3:

„Jiný anděl předstoupil se zlatou kadidelnicí před oltář; bylo mu dáno množství kadidla, aby je s modlitbami všech posvěcených položil na zlatý oltář před trůnem.“

 

V Listu Židům je pozemská svatyně v Jeruzalémě se svým oltářem obrazem Svatyně nebeské, do níž vstoupil Ježíš Kristus jako věčný arcikněz (9, 24).:

„Vždyť Kristus nevešel do svatyně, kterou lidské ruce udělaly jen jako napodobení té pravé, nýbrž vešel do samého nebe, aby se za nás postavil před Boží tváří.“

 

Nebeská a pozemská liturgie tvoří jednotu. Rovněž naše Oběť skládaná na zemi bude v očích Božích přijata jen tehdy, když ruka anděla ji odnese na oltář v Nebi“, jak je to napsané římském kánonu mše svaté. Přesvědčení, že oltář zde na zemi je obrazem nebeského vzoru, bylo vždy směrodatné pro formování oltáře a místu před ním, určenému pro kněze: anděl se zlatou kadidelnicí stojí přece před oltářem. Předpisy vycházely ze slov, která řekl Bůh Mojžíšovi (2. M. 30, 1-8):

„Zhotovíš také oltář k pálení kadidla. Z akáciového dřeva jej zhotovíš. Bude čtyřhranný: loket dlouhý, loket široký a dva lokte vysoký. jeho rohy budou z jednoho kusu s ním. potáhneš jej čistým zlatem, jeho vršek i jeho stěny dokola a jeho rohy, a opatříš jej dokola zlatou obrubou. Zhotovíš pro něj rovněž dva zlaté kruhy...Tyče zhotovíš z akáciového dřeva a potáhneš zlatem. Oltář postavíš před oponu, která je před schránou svědectví, před příkrov, přikrývající schránu svědectví, kde se s tebou budu setkávat. Na něm bude Áron pálit kadidlo z vonných látek. Bude je pálit každého rána, když bude ošetřovat kahany. Bude je pálit i navečer, když bude kahany rozsvěcovat. Každodenně bude před Hospodinem pálit kadidlo po všechna pokolení.“

 

Výše uvedené úvahy ukazují, jak velké změny se udály v současném pohledu na oltář. Ta změna nenastala náhle, ale objevovala se postupně. Zaznamenáme ji již před 2. vatikánským koncilem. Ve „Směrnicích pro budovy kostelů v duchu římské liturgie“, vydaných roku 1949, píše Theodor Klauser: „Řada znamení ukazuje, že v budoucích svatyních bude kněz stát tváří k lidu jako ve starých římských bazilikách, aby bylo zdůrazněno společenství eucharistického stolu“ (č. 8). To, co Klauser tehdy uvedl jako přání, se mezitím stalo naprostou normou. Mluví se o obnovení raně křesťanského obyčeje. Avšak dá se s jistotou prokázat, že ani v Církvi východní ani v západní nikdy nebylo celebrace „versus populum“ (k lidu), ale vždy v době modlitby obrácení na Východ „ad Dominum“ (k Pánu).

 

Kořeny myšlenky obrácení kněze a věřících vzájemně k sobě najdeme o mnoho dříve, již u Martina Luthera, který v knížečce „Deutsche Messe und Ordnung des Gottesdienstes“ z r. 1526 píše:  

„Ponechme zatím ještě háv liturgie, oltář, svíce, až do doby, kdy se nám bude chtít je změnit. Jestli však někdo chce v tom si jinak počínat, nechť je tak. Ale ve správné mši pro dobré křesťany, nemůže zůstat oltář takovým, jakým dosud. Kněz by se měl obrátit k lidu, jak to učinil Kristus v době Poslední večeře. To však chce svůj čas.“

 

Ten čas již nadešel...

 

Reformátor mluví o situování kněze u oltáře a odvolává se na Krista při Poslední večeři. Před očima má ikonografický typ obrazu, dosti rozšířený v jeho době: Ježíš stojí nebo sedí za velkým stolem, má po své prvé i levé straně apoštoly. Zaujímal skutečně Ježíš takové místo? S určitostí víme, že tomu tak nebylo. Bylo by to v rozporu s antickými obyčeji rozmístění u stolu. V době Ježíšově a v mnoha stoletích po Něm se užíval stůl kulatý, nebo půlkulatý. Vnitřní strana stolu zůstávala volná pro umožnění přinášení a odnášení potravin. Účastníci stolu seděli nebo leželi podél vnější strany půlkruhu. Užívali při tom sofy nebo lavice, postavené rovněž ve formě půlkruhu. Čestné místo nebylo, jako možnost sezení v centru (jako je tomu dnes), ale po pravé straně (in cornu dextro). Naproti tomu místu se nacházelo druhé místo čestné. Takový zasedací pořádek ukazují nejstarší zobrazení Ježíšovy večeře (až do doby středověku včetně). Pán leží nebo sedí vždy po pravé straně stolu.

 

Teprve od 13. století se objevuje jiný způsob představení této scény: Ježíš zaujímá nyní místo v zadní části stolu, uprostřed apoštolů. Takový obraz měl před očima Luther. Opravdu, vypadá to na celebraci „versus populum“. Ve skutečnosti se o nic takového nejednalo, protože ve večeřadle nebyl žádný „lid“, k němuž by se Pán musel obracet. Již tím padá Lutherova argumentace.

 

Otázka

Jak je možné odporovat lidovému oltáři, když byly předepsán 2. vatikánským koncilem a zavedl se na celém světě?

 

V konstituci o liturgii, vydané roku 1963, není možné najít žádný předpis, podle něhož by musela být mše svatá sloužena čelem k lidu. Ještě roku 1947 papež Pius XII. v encyklice „Mediator Dei“ zdůrazňoval, že ten, kdo by chtěl vrátit oltáři starou formu stolu, schází ze správné cesty (č. 49).

 

Až do koncilu celebrace „versus populum“ nebyla dovolena, byl jen mlčky tolerována četnými biskupy, speciálně při mších pro mládež. Zvyk obrácení tváři k lidu se objevil v Německu spolu s hnutím mládeže ve 20. letech, kdy bylo často celebrováno v malých skupinách. Předchůdcem byl Romano Guardini se svými pobožnostmi na zámku Rothenfels. Liturgické hnutí, speciálně Pia Parsche, rovněž propagovalo tento způsob. Přizpůsobil tomu malý románský kostel sv. Gertrudy v Klosterneuburgu u Vídně. Výše uvedené snahy nalezly své ovoce v instrukci Kongregace ritů s názvem „Inter Oecumenici“, přijaté rovněž v novém misále (nebyla přijata celá, ale pouze část). Pro nově budované kostely doporučuje:

 

Hlavní oltář musí být volně stojící, tak aby bylo možné bez potíží možné jej obejít a obrátit se ke společenství věřících a sloužit před nimi mši. Musí být tak postaven, aby tvořil centrální bod interiéru, k němuž se obrací veškerá pozornost věřících (IMGR, č. 262, IOE č. 91).

 

 

Bohužel je pravdou, že lidové oltáře zůstávají zařízené v celé římskokatolické církvi. Ve vlastním smyslu však nejsou nařízené. V pravoslavných kostelech Východu, čítajících několik miliónů křesťanů, se slouží dle starokřesťanského zvyku, že celebrant ve chvíli sloužení Nejsvětější oběti je obrácen společně s věřícími ve směru apsidy. Tak je stejně v církvích byzantského ritu (Řekové, Rusíni, Bulhaři, Srbové atd.), stejně jako v církvích staroorientálních (Arméni, Syrové, Koptové).

 

Tak jako dnes v ortodoxních církvích Východu, byly také na Západě oltáře více než 10 století bez nástavce. Změnilo se to až v gotice, kdy se zavedly křídlové oltáře. Převzaly funkci dosavadní výmalby apsidy v kostelním prostoru – byla zde zobrazena zastavení spásy: od Zvěstování po Nanebevstoupení. Oltář bylo možné kvůli okuřování obcházet (Žalm 25,6).

 

O posvátnosti a významu oltáře svědčí i to, že určitě alespoň ve větších kostelech, byl zdoben bohatým baldachýnem na čtyřech sloupech, ze čtyř stran visely opony. Předobrazem byl chrám v Jeruzalémě, v němž je svatyně svatých oddělena, jak to Bůh předepsal Mojžíšovi v Ex 26, 31-33:

„Zhotovíš také oponu z látky purpurově fialové, nachové a karmínové a z jemně tkaného plátna. Zhotovíš ji s umně vetkanými cheruby. Zavěsíš ji na čtyřech sloupech z akáciového dřeva, potažených zlatem; háčky na nich budou ze zlata. Sloupy budou na čtyřech stříbrných patkách. Zavěsíš oponu na spony a dovnitř tam za oponu vneseš schránu svědectví. opona vám bude oddělovat svatyni od velesvatyně“.

 

Toto oddělení tvoří v byzantském ritu, jak řečeno, obrazová stěna (ikonostas). Ikony ortodoxního charakteru zároveň s věřícími oslavují „Nebeskou církev“ a proto ji nelze chápat jako přepážku, ale jako zorné pole věřících.

 

V ostatních nebyzantských ritech chybí obrazová stěna (ikonostas). Na jeho místě nacházíme, jako u Arménů, dvě opony: jednu menší před oltářem a jednu větší, kterou se celý chór uzavírá pohledům věřících. To se děje při určitých úsecích liturgie. Tak míní sv. Jan Zlatoústý: „Když vidíš, jak jsou opony zataženy, potom mysli na to, že se nahoře nebe otevírá a andělé sestupují“.

 

Podle Durandova svědectví v jeho „Rationale“ byly opony obvyklé také na Západě až do středověku. Mluví se o třech „velech“, jedno velum zakrývá obětní dary, druhé se nachází okolo oltáře a třetí před chórem. V raném křesťanství byl oltář zakrytý a bohatě zdobený plachtami a antependii. Dnes stojí uprostřed prostoru bez ozdob, vystaven zrakům všech. Je tím zdůrazněna posvátnost místa přinášené oběti? Jistě že ne. Pouze v případě, že by se – zcela v rozporu s tradicí – měl být oltář chápán jako jídelní stůl.

 

Otázka

Existují však bádání, alespoň prof. Otto Nussbauma, ve kterých se dokládá, že již v nejstarších dobách existovala celebrace čelem k lidu, nejen to, byla původní.

 

Nussbaum ve své obšírné práci „Der Standort des Liturgen am christlichen Altar“ (1965) vyjadřuje názor, že „od doby vybudování vlastních budov chrámových neexistovala žádná přesná regule, určující, kde má stát sloužící kněz. Mohl stát stejně před, i za oltářem . Současně říká, že od 6. stol. byl často celebrováno směrem k lidu. Nussbaum nečiní rozdíl mezi kostely mající apsidu obrácenou na východ a kostely obrácenými směrem západním. Baziliky se vchodem na východní stranu reprezentují výlučně baziliky ze 4. stol., a především ty zbudované císařem Konstantinem a jeho matkou Helenou, jako např. bazilika sv. Petra v Římě. Již v 5. stol. Paulin z Noly popisuje obrácení apsidy na východ jako „nejvíce zavedené“. Baziliky, mající vstup po východní straně se vyskytují především v Římě a v severní Africe, v době, kdy se na Východě vyskytovaly poměrně zřídka (v Tyru, Antiochii). Konstantinské ustanovení vchodu na východní straně vycházelo ze vzoru dispozice svatyně v Jeruzalémě (Ez. 8, 16), jako též u některých svatyň antických, které svými otevřenými dveřmi vpouštěly světlo vycházejícího slunce, aby osvětlilo vevnitř zobrazená božstva. V křesťanských bazilikách se vchodem na východní straně, celebrant zpravidla musel stát při zadní straně oltáře, tak aby po dobu Nejsvětější oběti byl obrácen k východu. V bazilikách, kde byla apsida obrácena k východu, stál před oltářem (ante altare) a zády k věřícím. Skutečnost, že v těchto bazilikách se nacházelo místo rovněž za oltářem, je vysvětlováno jako důvod, že stál v tomto místě a byl obrácen k lidu, zvláště tehdy, kdy se v apsidě nacházela lavice pro kněze (s trůnem biskupa). Je to však naprosto mylný závěr (který přijal také Nussbaum). Nesprávnost je možno prokázat na mnoha archeologických nálezech (srov. Gamber, Liturgie und Kirchenbau, s. 16-18).

 

Otázka

Když tedy v kostele s apsidou směrovanou na západ stál kněz za oltářem, nedocházelo k celebraci směrem k lidu?

 

Ne! Po dobu eucharistické modlitby obětní (Canon missae), nejen celebrant, ale i věřící se obrátili tváří k východu. V dávných dobách rovněž věřící současně s knězem vztahovali ruce při modlitbě, což dokládá sv. Jan Zlatoústý. Všichni hleděli směrem otevřených dveří kostela, jimiž vcházelo dovnitř světlo vycházejícího slunce, symbol Zmrtvýchvstalého a podruhé přicházejícího Krista.

 

Pomineme-li ty druhy úcty ze symbolu slunce, jak vycházel císař Konstantin (budovatel nových bazilik), hrál tu  také roli úryvek proroctví Ezechiela, kde čteme (43, 1):

 „Pak mě zavedl k bráně směřující na východ, a hle, od východu přicházela sláva Boha Izraele.“

 

Otevřenými dveřmi k východu byl očekáván příchod Krista, jako účastníka celebrace Eucharistie (Luk. 24, 36-49: „Když o tom mluvili, stál on sám uprostřed nich“, Jan 21 AP. 1,4).

 

Věřící (muži a ženy odděleně) nestáli původně v lodi hlavní, ale v lodích bočních. Proto též velké baziliky měly čtyři boční lodě.  Lateránská bazilika a bazilika sv. Petra měly též čtyři boční lodě. Umístění věřících v postranních lodích odpovídal sezeních při bočních stěnách v raně křesťanských malých kostelech (což se dochovalo dodnes v kostelech na Východě). V hlavní lodi bylo prostranství volné pod centrální kopulí. Věkem starší věřící seděli podél stěn kostela a také v lodích bočních, ostatní věřící stáli.

Vykopávky a příslušná ikonografie ukazují, že v konstantinských a severoafrických bazilikách stál oltář víceméně ve středu hlavní lodi. Byl ze všech stran obehnán balustrádou a zpravidla završen baldachýnem. Chór zpěváků (scola cantorum) stál naproti celebrantovi.

 

Otázka

Dobře, je to vše důvěryhodné. Ale není to tak, že dnešní člověk nerozumí obrácení se východním směrem při modlitbě? Pro něj již není vycházející slunce symbolem, tak jako v případě starověkých nebo lidí Středozemního moře, pro nás současné křesťany je mnohem důležitější společenství stolu.

 

Třebaže dnešní člověk se již nezabývá úvahami, v jakém směru se modlí (i když to tak stále činí muslimové ve směru k Mekce nebo Židé ve směru k Jeruzalému), je povinen chápat smysl společného směru modlitby kněze a věřících. Kromě důvodů teologických jsou zde i důvody sociologické.

 

Profesor sociologie W. Siebel ve své studii „Liturgie als Angebot“ píše, že obrácení kněze k lidu „může být chápáno jako nejvýraznější symbol nového ducha v liturgii“.  Dále říká, že „Dosud všechny formy ukazovaly kněze jako průvodce i reprezentanta, který za celé společenství rozmlouvá s Bohem podobně jako Mojžíš na Sinaji.

 

Siebel dále říká, že v nových praktikách se kněz již nejeví jako reprezentant společenství věřících, ale jako aktér v centru Mše, jakéhosi náboženského představení.

 

Značná nejistota a osamocenost kněží vyústily v hledání nových prvků opory. K nim náleží emociální příspěvky. Zde vzniká nový druh závislosti: je to vlastně závislost aktéra na publiku.

 

Podobně uvažuje K. G. Rey ve své práci „Pubertat-Serscheinungen in der katholischen Kirche“: Dosud stál kněz jako anonymní prostředník na čele společenství, obrácený k Bohu a ne k lidu, skládal za všechny a se všemi Oběť.

 

Dnes vystupuje před námi jako člověk se svými zvláštnostmi, vlastnostmi, stylem a k nám obráceným obličejem. Pro mnoho kněží to znamená pokušení „prostituovat“ vlastní osobu, pokušení, které je přerůstá. Jejich gesta, mimika, pohyby, celý jejich způsob chování je sugestivním oknem do jejich vlastní osoby.

 

Alfred Lorenzer v knize „Das Konzil der Buchhalter“ : Mikrofon publikuje nejen každý oddech a šelest. Celý viditelný obraz se blíží televiznímu projevu reformovaných církví. Každý úsek rituálu je vysoce exponovaný v pohledu věřících, je vidět jak jakýsi člověk láme velké Hostie, jak je následně vsouvá do úst. Stáváme se svědky ne vždy pěkného způsobu přežvykování, oplachování kalicha.

 

Tolik o sociologických aspektech, svázaných s obrácením kněze, sloužícího Eucharistii, k lidu. Něco jiného je hlásání Božího slova. Tato činnost předpokládá obrácení kněze a lidu k sobě. Kněz se k lidu obrací, stejně jako jáhen, když zpívá evangelium.

 

Jinak je tomu s vlastní celebrací Oběti. V tomto případě liturgie není jenom „oběť“, ale svaté dění, v němž se spojuje nebe a země a Bůh se k nám s láskou obrací. Teprve při podávání sv. přijímání jsou proti sobě kněz a komunikant. Tato změna postavení kněze při sloužení mše sv. má nemalý symbolický a sociologický význam: po dobu modlitby a sloužení oběti směřuje svůj pohled k Bohu spolu s věřícími, avšak při hlásání Božího slova a podávání sv. přijímání se obrací směrem ke společenství.

 

Směřování k východu, jak jsme viděli, je staré tak, jako sama Církev. Proto je to zvyk, který není možno změnit. Je to stálý pohled na Pána (J. Kunstmann) anebo jak píše Origenes ve svém listu o modlitbě: Symbol toho, že duše spatří pravé Světlo, očekávajíc v blažené naději příchod Pána (Tit 2, 13): „Očekávali blažené splnění naděje a příchod slávy velikého Boha a našeho Spasitele Ježíše Krista“.

 

Otázka

Proč by měl být kvůli obrácení kněze k lidu– jak se uvádí – obětní charakter méně výrazný?

 

Mám jinou otázku. V kruzích expertů se ví, že v případě „oltáře lidového“ není možné se odvolávat na raně křesťanské praktiky. Tak proč se z toho nevyvozují důsledky a proč tedy všude na světě nejsou „stoly hostiny“ zase odstraněny? Přece proto, že odpovídají novému chápání mše svaté a Eucharistie více než stará praxe.

 

Je třeba se vyvarovat dojmu, že obětní oltář je „svatý stůl“ (jak se nazývá na Východě). Může to být příčinou, proč se na něj umísťuje kytice květů nebo 2-3 svíce jako podobenství svátečního pokrmu v rodinnému kruhu. Svíce se staví po levé straně stolu, zatímco váza s kyticí zaujímá protější stranu. Tento nedostatek symetrie je záměrný, nemá tu být ústřední bod, jímž býval kříž se svícemi po levé i pravé straně. Má to být jídelní stůl. Stojí se před obětním oltářem a ne za ním. Toto pravidlo zavazovalo kněze-obětníka již v pohanských kultech. Jeho pohled se obracel k Božstvu zobrazenému ve svatyni, jemuž byla přinášena oběť. Podobně tomu bylo v Jeruzalémském chrámu. Zde také kněz, přinášející krvavou oběť, stál před „stolem Páně“ , jak nazýván oltář celopalů, umístěný v chrámovém nádvoří, naproti svatyni svatých s archou úmluvy, místa, v němž přebýval Nejvyšší (Žalm 116, 17: „Tobě obětuji oběť díků a budu vzývat Hospodinovo jméno“; (Mal 1, 12): „Ale vy je znesvěcujete, když říkáte, že Panovníkův stůl je možno poskvrňovat“.

 

Pokrm se požívá v rodinném kruhu, jehož hlavou je otec. Ve všech náboženstvích přináší oběť obětník ve svatyni nebo před svatyní (může to být i posvátný strom). Liturg (kněz) je vybrán ze zástupu a jeho místo je před oltářem, tváří k Bohu. Odedávna se lidé obraceli ve směru tam, kam přinášeli oběť, nikoliv ke společenství. Origenes dává popis rané Církve, když komentuje Knihu Numeri (10,2): „Ten, kdo stojí před oltářem, vykonává kněžskou službu. Tento kněžský úřad spočívá v přinášení obětí za hříchy lidu“. Je to myšlenka, která se dnes stále více a více vytrácí spolu s vytrácením vědomí hříchu.

 

Jak víme, Luther vědomě negoval charakter mše svaté jako oběti. Spatřoval v ní jen hlásání  Božího slova s následnou Večeří Páně. Proto také požadoval (viz citaci výše), aby se kněz obrátil k věřícím.

 

Různí moderní katoličtí teologové sice nepopírají obětní charakter mše svaté direktivně, chtějí jej však odsunout do pozadí, aby se zdůraznil charakter hostiny. Často se tak děje z ekumenických ohledů na protestanty, přičemž se vůbec nebere zřetel na pravoslavné východní církve, pro něž je obětní charakter „Božské liturgie“ nepopiratelný.

 

Teprve po odstranění jídelního stolu a návratu k celebraci u hlavního oltáře, uznání mše svaté jako aktu adorace a uctívání Boha, poděkování za jeho milosti, dojde k uznání mše svaté jako aktu pozvání do nebeského království a jako mystického obrazu oběti kříže našeho Pána. Jak jsme již řekli, bohoslužba slova nevychází z oltáře, nýbrž ze sedille resp. z ambonu. Všechny modlitby jsou však směrem k východu, tzn. k obrazu Krista v apsidě a ke kříži na oltáři. Po dobu naší pozemské pouti nemůžeme spatřit celou velikost slaveného Tajemství, nemluvě již o tom, že nespatříme samotného Krista a „Nebeskou obec“.

 

Nestačí jen o významu oběti mše svaté mluvit, musíme tuto velikost realizovat uměleckou výzdobou chrámu, především oltáře.

 

Jak na liturgii, tak také na obrazy lze použít výroky Pseudo-Dionýsia Aeropagity v jeho spise „O svatých Jménech“ (1,4), totiž o svatém závoji, ukrývajícím duchovní v tom, co je poznatelné smysly, to co je nadpřirozené v tom, co je pozemské, to, co ani tvar ani obraz nemá. Jednou však, až dospějeme k blaženému klidu, ke Kristu, budeme navždy, jak říká Písmo, u Pána (Thess. 4,17), budeme celí naplněni jeho viditelným zjevením.

 

Závěrem

Naše závěry dokazují, že až do Martina Luthera se nikde nesetkáme s myšlenkou obrácení se kněze čelem k lidu po dobu sloužení mše svaté, stejně tak neexistují žádné důkazy z archeologických výzkumů. Specifický termín „versus populum“, čelem k lidu, se poprvé objevuje v oficiálním textu „Ritus servandus in celebratione Missae“ (Ritus, který smí být používán pro sloužení mše svaté) v Missale Romanum z r. 1570 papeže Pia V. na Tridentském koncilu. Říká se zde (v kapitole V., 3) o případu, kdy je oltář obrácen na východ, ale nikoliv ve směru apsidy, nýbrž směrem k lidu. To se týká několika starých římských kostelů. Přesto je tu důraz položen na „ad orientum“ (což bývá zatajováno), během „versus populum“ je jen jeden dodatek se zřetelem na bezprostředně následující příkaz, že v tomto případě se celebrant při Dominus vobiscum nesmí otočit, aby jej pozdravil, protože je již obrácen k lidu.

 

Toto postavení kněze „za oltářem“ v některých římských bazilikách vedlo v mládežnickém hnutí 20. let 20. stol. k nesprávnému názoru, jako by se v Římě zachoval raně křesťanský obyčej.

 

Podobně jako v církvi západní, tak i v církvích východu nebyla zvykem celebrace „versus populum“, neexistuje pro to ani příslušný výraz. Za úvahu také stojí, že po dobu koncelebrace (která – jak známo – byla v pravoslaví stále praktikována) je hlavní celebrant shodně s předpisy obrácen zády k věřícím, koncelebrující kněží stojí vlevo i vpravo od něho, po obou stranách oltáře. Nikdy však nestáli za zadní stranou oltáře.

 

Rovněž není třeba zamlčovat skutečnost, že také v prostředí východních církví byly tendence (sporadicky vystupující dodnes) sloužit liturgii k lidu nebo přinejmenším postavit oltář před ikonostas. Patriarcha Moskvy Tichon jasně rozeznal nebezpečí pro správné sloužení mše svaté. R. 1921 ve výzvě všem biskupům Ruska v odezvě na novoty zaváděné některými ruskými kněžími po ruské revoluci napsal:

„Vše, co se děje pod záminkou přizpůsobení liturgie nové době, aby byla bohoslužba oživena a věřící přitáhla do kostela, jsou svévolné úkony jednotlivých kněží. Pro taková traumata nedáváme požehnání, protože nemůžeme. Božská krása naší liturgie, tak jak je ustanovena Církví ve svých rituálních knihách, rubrikách a předpisech, musí zůstat neporušená, protože je to největší a nejsvětější dobro (poklad).“.

 

Další vývoj dal patriarchovi za pravdu. Za to, že ruská pravoslavná církev ještě žije, a navíc vzkvétá, vděčí především věrnosti a opatrování tradiční liturgie. Jak jsme již řekli, základní otázkou spjatou s místem kněze u oltáře, je obětní charakter mše svaté. Přinášející oběť se obrací k tomu, jemuž je oběť přinášena. Kněz stojí před oltářem „ad Dominum“, čelem k Pánu.

 

Je-li dnes zdůrazňován při slavení Eucharistie charakter hostiny, nestává se tak zjevně, jak se často míní a přeje. Jen „účastníci hostiny“ jsou v tomto případě u stolu. Ostatní zůstávají v lodi kostela, tedy jako přihlížející, bez opravdového svazku se stolem hostiny. V menším okruhu se uplatňuje rozestavění účastníků kolem oltáře, čímž se úplně stírá obětní charakter mše svaté. Nejlepším řešením je, když – jako tomu byl vždycky – se všichni společně obrátí k Pánu, tedy ve stejném směru.

 

V katolickém pojetí je mše svatá mnohem více než jen společná hostina k památce Ježíše Krista. Událost společenství není rozhodující – třebaže ani toto nesmí být opomíjeno (1. Kor, 10,17).  Hlavním bodem však musí být Bůh, ne člověk. Proto se k němu od začátku musí obracet kněz i obec.

 

Musíme směřovat jasně k tomuto cíli a jasně označit celebraci „versus populum“ za blud. Koneckonců je to obrácení se k člověku, namísto k Pánu.

 

 

 

Pro stránky „Katolická kultura“ přeložil (bez záruky), vybral a titulky opatřil

Lukáš Biskupický, laik, původem Moravan

29. 2. 2008

 

 

Související články:

http://www.sweb.cz/katolicka-kultura/mse_sv_na_obetnim_stole/mse_sv_na_obetnim_stole.html

 

http://www.sweb.cz/katolicka-kultura/mse_svata_na_obetnim_stole_a_tvari_k_lidu/mse_svata_na_obetnim_stole_a_tvari_k_lidu.html

 

http://www.sweb.cz/katolicka-kultura/lefebriste/Lefebvriste.html

 

Zpět na hlavní stránku