Tradiční mše svatá a současnost
Myšlenky předního liturgika Klause Gambera
Volně přeloženo a
vybráno ze studie Klause Gambera, jež v zahraničí vyšla ve formě drobné
knížky. Jako podklad bylo použito německého a polského textu. Cílem je
upozornění na závažné výsledky studia předního odborníka na liturgii. Upozorňujeme,
že nejde o přesný odborný překlad, na který si budeme muset ještě počkat. Jde nám
hlavně o podnět k zamyšlení, neboť to, co Gamber říká, je velmi závažné.
Gamber Klaus: Zum Herrn hin!, Regensburg 1987/ Zwróćmy
sie ku Panu!, Poznań 1998.
Mons. Klaus Gamber (23. 4. 1919 Ludwigshafen – 2. 6. 1989 Řezno)
Kněz, doktor filozofie a teologie. Spoluzakladatel a ředitel Liturgického institutu v Řezně. Jeden z nejvýznamnějších současných historiků a znalců liturgie. Uznávaný specialista na starou římskou liturgii a východní rity.
Více viz Biographisch-Bibliographisches KIRCHELEXIKON http://www.bautz.de/bbkl/g/gamber_k.shtml
Předmluva francouzského vydání – Josef
kardinál Ratzinger
Po zpřístupnění francouzským čtenářům benediktiny z Barroux překladu Die Reform der Romischen Liturgie představuje francouzská edice druhý díl německého liturgika Klause Gambera Zum Herrn hin! věnovaného směru Církve a oltáře. Historická argumentace autorova se opírá o studia pramenů, které jsou shodné se zjištěním takových velkých badatelů jako:
F. J. Dolger, J. Braun, J. A. Jungmann, Erik Peterson, Cyrille
Vogel, P. Bouyer.
Pro kněze a věřící je společný směr modlitby, jehož
symbolická forma byla odvozena ze směru vycházejícího slunce. Směr vyplývá
z pohledu obráceného k Pánu, pravdivému slunci. V liturgii
prožíváme Jeho ohlášený příchod, kněz a věřící mu vycházejí vstříc. Směr
modlitby vyjadřuje theocentrický charakter liturgie, neboť je poslušný příkazu
„Obraťme se k Pánu!“ Tato výzva
je určena nám všem.
Předmluva polského vydání – P. Dariusz J.
Olewiński
Vydání první knihy Klause Gambera v polském vydání do
rukou čtenářů je počinem velké váhy, nejen pro teology a duchovní, ale pro
všechny čtenáře, zajímající se o víru a život Církve. P. Klaus Gamber, narozený
roku 1919 v jižním Německu, zemřelý nečekaně r. 1989, poznamenal své
kněžství studiem teologie. Obdržel doktorát teologie a byl mu udělen doktorát
honoris causa z filozofie. R. 1957 založil spolu s jinými učenci
Liturgický institut v Ratisbone (Řezně), jehož byl ředitelem až do své
smrti. V rámci Institutu se zabýval především bádáním pramenů liturgie
západních i východních. Ovocem jeho práce je bohatá bibliografie, zaujímající
na 400 významných studií. Donedávna byl málo známý, výsledky jeho bádání byly
často přehlížené nebo zamlčované. Dokonce ani nynější kniha, vydaná poprvé
v němčině roku 1987, nevyvolala větší odezvu v široké veřejnosti a ze
strany liturgiků se jí dostalo nedůvěry a nepřátelských reakcí. R. 1992 vyšla
ve francouzštině s předmluvou prefekta kongregace nauky víry, kardinála
Josefa Ratzingera, o rok později došlo k vydání v anglickém jazyce.
Mezitím vyšlo druhé vydání v německém jazyce. Kardinál Ratzinger nazval P.
Gambera „profesionálem v liturgice“ a „pravdivým svědkem“ liturgie.
Jako kněz a badatel P. Gamber nebyl ani rozvratníkem, ani nepřítelem pokroku, ale usiloval o co největší věrnost liturgii, kterou považoval spolu s koncilem za „štít a pramen života Církve“ (Konstituce o liturgii 10). Ještě v průběhu zasedání koncilu napsal plný optimismu knihu na téma očekávání obnovení liturgie, v níž ukázal také na nezbytné zásady a hrozící nebezpečí: „Liturgie je kult. Kult není starý dům, který je možno ze dne na den zbořit a nahradit novým, současným. Kult je ze své podstaty čímsi trvalým.“.
Bohužel v dalších letech musel být svědkem toho, jak se
boří a ničí dům, který měl obnovený zůstat. Vzhledem k vlně novověkého
obrazoborectví zachoval důvěru v prozřetelnost Boží, která již nejednou
v historii dopustila otřesy, potopy a spáleniště, aby postupně po epizodě
tajemství nepravosti jasněji ukázala triumf pravdy a lásky. Dílo pokolení
badatelů, zkoumajících tajemství liturgie, mezi ním také dílo P. Gambera, zdá
se, již ukazuje plody: mladá generace
katolíků, která nepamatuje liturgii před reformou, sahá po této mši, prahne po
účasti na obřadech, které prožívali naši předkové ve víře. Mladí kněží
hledají místa, kde je celebrována tradiční liturgie, aby ji poznali a naučili
se ji. Antiliturgická revoluce let
šedesátých, která je sama potomkem ateismu a zániku víry, ještě neskončila.
Trvá v nekonečných novotách a liturgických experimentech, působících
v samé liturgii, ale i samé podstatě pravd víry. Tyto skutečnosti jsou pro
Církev neméně strašné než plánovaná ateizace. Zločinecké komunistické režimy,
usilující vnutit lidem tzv. světskou obřadnost namísto náboženských praktik a
zvyků poznaly, že člověk potřebuje obřady. Jejich nabídka mohla být nanejvýš
zábavou či setkáním mezi lidmi, ale ne liturgie, která je odvozena od Boha a
Bůh je v ní. Z dosavadního je patrné, že nejhorším vrahem liturgie
jsou její náhražky, které ji simulují, postrádajíce duši i srdce. Člověk,
hledající v liturgii Boha, protože je „homo
liturgicus“, tedy liturgické podstaty, musí umět rozlišit liturgii od jejích
náhražek, kult Boha od zbožštění člověka.
Mons. Klaus Gamber
Úvod
Oltář zůstává ve správném svazku s obětí, přinášenou
knězem. Oltář, kněz i oběť jsou v jednotě, jak říká sv. Jan Zlatoústý: „Nikdo
nemůže být knězem bez oběti“ (PG 63, 111). Protože evangelíci vědomě
odmítají Oběť mše svaté i kněžství, nepotřebují oltáře. Kněz je obětník, vzatý
z lidu (Židům 5, 1). Ve všech starých náboženstvích stojí před oltářem a před Svatostí. Do obětní hostiny
přistupují k oltáři účastníci obětní celebrace, aby z ruky kněze-obětníka,
dostali částky od oltáře, jak píše sv. Pavel(1. Kor. 10, 18).
V posledních 20 letech u nás došlo ke změně
v chápaní oběti. Zavádění „oltářů k lidu“ je doprovázeno obrácením se
při celebraci k lidu. U pramene nové pozice kněze u oltáře – a bezpochyby
tu jde o novotu a ne o návrat do praxe rané Církve – je nové pojmenování,
definice mše svaté: jako „eucharistické společné hostiny“.
Přitom do té doby se užívala definice mše svaté jako ustavičné oběti nového zákona, ve které se
obětuje Ježíš Kristus nekrvavým způsobem pod způsobami chleba a vína svému
nebeskému Otci prostřednictvím kněze (zde používáme českou definici, srv. Merell
Jan: Malý bohovědný slovník, 1963).
Již není zřetelný svazek mezi obětí Ježíše Krista a naší obětí chleba a vína. O tomto spojení podrobně informuje sešit 5 „Studií patristických a liturgických“ „Oběť církve“. Nepatřím mezi ty, kteří tvrdí, že formy oltáře, jak se rozvíjely po staletí a trvaly do 2. vatikánského koncilu, jsou nezbytné. Právě naopak! Přeji si návrat k prostým formám oltáře, které byly jednotné v prvním tisíciletí současně v církvi východní i západní (na Východě je dodnes) a které mají výrazný charakter křesťanských oltářů jako míst novozákonní oběti.
Vyčerpávající diskuze k problematice „lidových oltářů“ , obrácení
se celebranta ke společenství, probíhala po měsíce trvající sérií dopisů od
čtenářů, publikovaných v minulém roce (1986) v „Deutsche Tagepost“. Ukázalo se, že vzhledem k historické
evoluci oltáře je mnoho výroků nejasných a také mnoho bludů se zahnízdilo
v myšlení: bludů dotýkajících se
přede vším současné církve. V
„Dodatku“ se zabývám též problém slov nad kalichem „za vás a za všechny“, přičemž tento falešný překlad není pouze
z pohledu filologického a soter
Klaus Gamber, 1987.
Oltář a prostor kolem oltáře kdysi a dnes
„ Proto Tě vyhlížím ve
svatyni, chci spatřit Tvoji sílu a slávu... Žalm 63, 3 (62)
„Já však ve
spravedlnosti uzřím tvou tvář, až procitnu, budu se sytit Tvým zjevem“, Žalm
17,15 (16)
Tato slova Žalmisty ukazují vnitřní pocity, s nimiž
starozákonní člověk vstupoval do Svatyně v Jeruzalémě. Není to konec konců
nic jiného než Mojžíšova prosba Boha, aby mohl spatřit jeho tvář (Ex. 33, 18-23:
). Avšak Mojžíš spatřil jen „záda Jahve“, věřící Izraelita se díval jen do
svatyně Boha, a ten, kdo nebyl knězem, pouze zevně. Podobně v intencích
žalmisty každý křesťan vstupující do Domu Božího (Domus Dei) si přeje vidět
„chválu Boha“ a pociťovat Jeho velikost,
tak jak se projevuje v obřadech, v liturgických ritech a také
v obrazech. Boha vidíme skrytého
v eucharistických formách, neboť bychom museli zemřít, kdybychom spatřili
tvář Boží zde na zemi (Ex. 32, 33). Origenes připomíná, že ve shromáždění
věřících je zastoupen kromě duší světců,
též zástup andělů (Deo orat. 31, 5).
Nové kostely
Ještě nikdy nebylo vybudováno tolik nových kostelů, jako
v době bezprostředně po 2. světové válce. Většinou připomínají budovy
čistě funkcionalistické, které rezignují na to být uměleckými díly, ačkoliv
stály milióny. Z technického hlediska jim nic nechybí, mají dobrou
akustiku, jsou dobře osvětlené a vytápěné. Oltář je možno vidět ze všech stran.
Nejsou však žádnými Domy Božími ve vlastním smyslu slova. Nejsou sakrálním
prostorem, svatyní Boha, do níž se chodí adorovat Boha a představit mu své
prosby. Jsou to sály shromáždění, do nichž se už mimo času obřadů nechodí.
Odpovídají obytným „silům“, mají vzhled „garáží pro lidi“, získaly v lidové mluvě názvy „Seelensilo“ nebo „Otčenášových garáží“ (Paternostergarage).
Jiné kostelní budovy chtějí aspirovat na umělecká díla. Svůj
vzor mají v poutním kostele v Ronchamp. V tomto případě se
uznávanému architektovi Le Corbusierovi, agnostikovi, podařilo vytvořit
architektonické umělecké dílo. Avšak nevytvořil kostel. Může to být jakýsi
příbytek určený k modlitbě, meditaci, ale nic víc. Kostel v Ronchamp
se později stal vzorem a kostelní architektura arénou pro subjektivismus architektů.
Bylo to možné tím spíše, že převládly názory o neexistenci „sakrálních
příbytků“. Nové stavby se staly symbolem naší doby a dokonce znakem rozkladu dosavadních
norem a také obrazem chaosu současného světa.
Křesťanské kostely již nejsou, bohužel, nosnou silou v západní společnosti. Avšak architekti je budují tak, jako by se nic nezměnilo, zvláště, když nechybějí peníze. Obrovská farní centra, budovaná na předměstích vytvářejí dojem, jako by Církev byla pořád silným magnetem přitahujícím lidi.
V budoucnu půjde o to, aby se stavěly prosté, malé budovy, které navenek budou málo upoutávat, ale s dobře zařízeným vnitřkem, celkově orientovaným na kult. Podobně raně křesťanské baziliky málo upoutávaly z pohledu ulice, uvnitř však oplývaly bohatstvím záclon a lamp, a především drahocennými ozdobami oltáře a presbytáře. Vytvářely vhodný prostor pro zde konané mystérium.
V novějších kostelech nacházíme různá rozvržení
presbytáře. Ve stavbách doby meziválečné bylo třeba vystupovat po četných schodech
a proto oltář vypadal jakoby stál na scéně. Později se z něj stala oltářní ostrov, situovaný blízko
věřících. Centrum tohoto prostoru tvoří mensa, zbavená jakýchkoliv ozdob. Po
boku je umístěn pulpit (ambon),
zhotovený někdy jako oltář z kamene, za ním vystupují sedadla pro
celebranta a jeho asistenty. Dále, kdesi na holé stěně kostela se nachází tabernákl. Kříž, na nějž upírali zrak
modlící, obyčejně chybí, nebo je miniaturní na oltáři. Na oltáři také, vedle
váz s květinami, stojí ve skupině několik svící, nebo, když je svícen
větší, stojí na zemi.
Proměny liturgického prostoru
Poté, když na Západě – v protikladu k Východu –
došlo k rozplánování prostoru okolo oltáře a také samotných oltářů,
v průběhu dějin docházelo k mnohonásobným přeměnám. Od pozdního románského
období, a především v gotice, byly oltáře vybaveny různým náčiním, což se
v závěru projevilo v typu vysokých barokních oltářů. Po 2.
vatikánském koncilu si není možné nepovšimnout, že ve většině kostelů nastala
fundamentální změna. Tak již krátce po skončení koncilu byly z mnoha
kostelů odstraněny mřížky, zamykané
ve chvílích svatého přijímání. Byly to pozůstatky někdejších chórových balustrád.
Namísto toho - podle celebranta směřujícího k věřícím- , je vedle starého
vysokého oltáře dnes postaven „oltář
lidový“. No a všude mikrofony!
Mikrofon na oltáři, při sedadle kněze, při ambonu. Kazatelna se již nepoužívá. K tomuto novému uspořádání
presbytáře došlo na všech kontinentech.
Zatímco ve starších kostelech jsou„lidový oltář“, místa k sezení a také
ambon zpravidla postaveny jako prvky pohyblivé a mohou být s návratem k tradici
odsunuty, tak nové budovy (nebo budovy
po přestavbách) jsou již zcela podřízeny novodobému uspořádání presbytáře.
Svatá eucharistie je přechovávána v nástěnném tabernáklu (svatostánku). Nový
kamenný oltář lidový, je často situován tak, že sloužení mše svaté je možné jen čelem k lidu; sedadla
pro kněze (někdy též kamenná), a masivní ambon
ke čtení. To vše někdy pochybné umělecké hodnoty, ale vždy bez jakéhokoliv svazku s tradicí!
Máme skutečně mnoho vzorů z minulých století, které by
mohly inspirovat nové uspořádání interiéru, zejména návrhu oltáře. Uvedl to E.
A. Lengeling ve studii „Tendence v německém budování kostelů ve
světle ustanovení 2. vatikánského koncilu“, uveřejněné v „Liturgisches Jahrbuch“ z r. 1967.
Co bylo tehdy představené jako předpoklad, se mezitím dočkalo dalekosáhlé
realizace. Nebyly podniknuty kroky zkoušky historického zdůvodnění nového
uspořádání (s výjimkou studie Otty Nussbauma, k němuž se ještě vrátíme).
Na závěr několik slov ohledně sloužení mše sv. na volném prostranství. Není chybou věřících, kteří při tom pociťují rozpaky. Především jde o způsob masového rozdílení svatého přijímání. Nezapomeňme, co Kristus učil v přítomnosti velkých zástupů, jejichž čísla často přesahoval tisíce osob (Mt. 14, 21), avšak svátost Eucharistie ustanovil pouze ve společenství apoštolů. Stejný názor nerozděleného křesťanstva byl, že mše svatá, oběť objímající zemi i nebe, může být konána jen na zvláštních sakrálních místech, k tomu ustanovených. Jak víme, také židovský velikonoční beránek mohl být pojídán pouze v zamknutém příbytku, nikoliv venku (Ex. 12, 46). Proto je třeba se zamyslet nad tím, že příprava a konsekrace Hostií pro tisíce lidí (a někdy i milióny), působí ohromné těžkosti.
Nerezignuje se v tom případě na účast věřících na sv.
přijímání, třebaže by to bylo
nejprostším řešením. Vychází se
z bludného předpokladu, že mše sv. má charakter hostiny a proto každou mši
musí doprovázet sv. přijímání. Nepochopitelné je též sloužení mše svaté na
dvoře, zatímco vedle je k dispozici kostel.
Vše to útočí na dvoutisíciletou tradici Církve a popírá mši
svatou, kterou je třeba chápat jako Oběť a mystérium. Aby byla zdůrazněna posvátnost
„tajemství víry“, musíme tedy se odebrat
do zdí našich svatyní, zdí chránících toto mystérium. Posvátnost místa souvisí také se správným postojem ke svatosti, která
se odkrývá pouze tomu, kdo se k ní přibližuje s úctou.
Lidový oltář
Apokalypsa 8,3:
„Jiný anděl
předstoupil se zlatou kadidelnicí před oltář; bylo mu dáno množství kadidla,
aby je s modlitbami všech posvěcených položil na zlatý oltář před trůnem.“
V Listu Židům je pozemská svatyně v Jeruzalémě se
svým oltářem obrazem Svatyně nebeské,
do níž vstoupil Ježíš Kristus jako věčný arcikněz (9, 24).:
„Vždyť Kristus nevešel
do svatyně, kterou lidské ruce udělaly jen jako napodobení té pravé, nýbrž
vešel do samého nebe, aby se za nás postavil před Boží tváří.“
Nebeská a pozemská liturgie tvoří jednotu. Rovněž naše Oběť
skládaná na zemi bude v očích Božích přijata jen tehdy, když ruka anděla
ji odnese na oltář v Nebi“, jak je to napsané římském kánonu mše svaté.
Přesvědčení, že oltář zde na zemi je obrazem nebeského vzoru, bylo vždy
směrodatné pro formování oltáře a místu před ním, určenému pro kněze: anděl se
zlatou kadidelnicí stojí přece před oltářem. Předpisy vycházely ze slov, která
řekl Bůh Mojžíšovi (2. M. 30, 1-8):
„Zhotovíš také oltář
k pálení kadidla. Z akáciového dřeva jej zhotovíš. Bude čtyřhranný:
loket dlouhý, loket široký a dva lokte vysoký. jeho rohy budou z jednoho
kusu s ním. potáhneš jej čistým zlatem, jeho vršek i jeho stěny dokola a
jeho rohy, a opatříš jej dokola zlatou obrubou. Zhotovíš pro něj rovněž dva
zlaté kruhy...Tyče zhotovíš z akáciového dřeva a potáhneš zlatem. Oltář
postavíš před oponu, která je před schránou svědectví, před příkrov,
přikrývající schránu svědectví, kde se s tebou budu setkávat. Na něm bude
Áron pálit kadidlo z vonných látek. Bude je pálit každého rána, když bude
ošetřovat kahany. Bude je pálit i navečer, když bude kahany rozsvěcovat.
Každodenně bude před Hospodinem pálit kadidlo po všechna pokolení.“
Výše uvedené úvahy ukazují, jak velké změny se udály v současném pohledu na oltář. Ta změna nenastala náhle, ale objevovala se postupně. Zaznamenáme ji již před 2. vatikánským koncilem. Ve „Směrnicích pro budovy kostelů v duchu římské liturgie“, vydaných roku 1949, píše Theodor Klauser: „Řada znamení ukazuje, že v budoucích svatyních bude kněz stát tváří k lidu jako ve starých římských bazilikách, aby bylo zdůrazněno společenství eucharistického stolu“ (č. 8). To, co Klauser tehdy uvedl jako přání, se mezitím stalo naprostou normou. Mluví se o obnovení raně křesťanského obyčeje. Avšak dá se s jistotou prokázat, že ani v Církvi východní ani v západní nikdy nebylo celebrace „versus populum“ (k lidu), ale vždy v době modlitby obrácení na Východ „ad Dominum“ (k Pánu).
Kořeny myšlenky obrácení kněze a věřících vzájemně
k sobě najdeme o mnoho dříve, již u Martina Luthera, který v knížečce „Deutsche
Messe und Ordnung des Gottesdienstes“ z r. 1526 píše:
„Ponechme zatím ještě
háv liturgie, oltář, svíce, až do doby, kdy se nám bude chtít je změnit. Jestli
však někdo chce v tom si jinak počínat, nechť je tak. Ale ve správné mši
pro dobré křesťany, nemůže zůstat oltář takovým, jakým dosud. Kněz by se měl
obrátit k lidu, jak to učinil Kristus v době Poslední večeře. To však
chce svůj čas.“
Ten čas již nadešel...
Reformátor mluví o situování kněze u oltáře a odvolává se na
Krista při Poslední večeři. Před očima má ikonografický typ obrazu, dosti rozšířený
v jeho době: Ježíš stojí nebo sedí za velkým stolem, má po své prvé i levé
straně apoštoly. Zaujímal skutečně Ježíš takové místo? S určitostí víme, že tomu tak nebylo. Bylo by to
v rozporu s antickými obyčeji rozmístění u stolu. V době Ježíšově
a v mnoha stoletích po Něm se užíval stůl kulatý, nebo půlkulatý. Vnitřní
strana stolu zůstávala volná pro umožnění přinášení a odnášení potravin. Účastníci
stolu seděli nebo leželi podél vnější strany půlkruhu. Užívali při tom sofy
nebo lavice, postavené rovněž ve formě půlkruhu. Čestné místo nebylo, jako
možnost sezení v centru (jako je tomu dnes), ale po pravé straně (in cornu
dextro). Naproti tomu místu se nacházelo druhé místo čestné. Takový zasedací
pořádek ukazují nejstarší zobrazení Ježíšovy večeře (až do doby středověku
včetně). Pán leží nebo sedí vždy po pravé straně stolu.
Teprve od 13. století se objevuje jiný způsob představení
této scény: Ježíš zaujímá nyní místo v zadní části stolu, uprostřed
apoštolů. Takový obraz měl před očima Luther. Opravdu, vypadá to na celebraci
„versus populum“. Ve skutečnosti se o nic takového nejednalo, protože ve
večeřadle nebyl žádný „lid“, k němuž by se Pán musel obracet. Již tím padá
Lutherova argumentace.
Otázka
Jak je možné odporovat lidovému oltáři,
když byly předepsán 2. vatikánským koncilem a zavedl se na celém světě?
V konstituci o liturgii, vydané roku 1963, není možné najít
žádný předpis, podle něhož by musela být mše svatá sloužena čelem k lidu.
Ještě roku 1947 papež Pius XII. v encyklice „Mediator Dei“ zdůrazňoval, že „ten, kdo by chtěl vrátit oltáři starou
formu stolu, schází ze správné cesty (č. 49).
Až do koncilu celebrace „versus populum“ nebyla dovolena,
byl jen mlčky tolerována četnými biskupy, speciálně při mších pro mládež. Zvyk
obrácení tváři k lidu se objevil v Německu spolu s hnutím
mládeže ve 20. letech, kdy bylo často celebrováno v malých skupinách.
Předchůdcem byl Romano Guardini se svými pobožnostmi na zámku Rothenfels.
Liturgické hnutí, speciálně Pia Parsche, rovněž propagovalo tento způsob.
Přizpůsobil tomu malý románský kostel sv. Gertrudy v Klosterneuburgu u
Vídně. Výše uvedené snahy nalezly své ovoce v instrukci Kongregace ritů
s názvem „Inter Oecumenici“,
přijaté rovněž v novém misále (nebyla přijata celá, ale pouze část). Pro
nově budované kostely doporučuje:
Hlavní oltář musí být
volně stojící, tak aby bylo možné bez potíží možné jej obejít a obrátit se ke
společenství věřících a sloužit před nimi mši. Musí být tak postaven, aby tvořil
centrální bod interiéru, k němuž se obrací veškerá pozornost věřících
(IMGR, č. 262, IOE č. 91).
Bohužel je pravdou, že lidové oltáře zůstávají zařízené
v celé římskokatolické církvi. Ve vlastním smyslu však nejsou nařízené.
V pravoslavných kostelech Východu, čítajících několik miliónů křesťanů, se
slouží dle starokřesťanského zvyku, že celebrant ve chvíli sloužení Nejsvětější
oběti je obrácen společně s věřícími ve směru apsidy. Tak je stejně
v církvích byzantského ritu (Řekové, Rusíni, Bulhaři, Srbové atd.), stejně
jako v církvích staroorientálních (Arméni, Syrové, Koptové).
Tak jako dnes v ortodoxních církvích Východu, byly také
na Západě oltáře více než 10 století bez nástavce. Změnilo se to až
v gotice, kdy se zavedly křídlové oltáře. Převzaly funkci dosavadní
výmalby apsidy v kostelním prostoru – byla zde zobrazena zastavení spásy:
od Zvěstování po Nanebevstoupení. Oltář bylo možné kvůli okuřování obcházet
(Žalm 25,6).
O posvátnosti a významu oltáře svědčí i to, že určitě
alespoň ve větších kostelech, byl zdoben bohatým baldachýnem na čtyřech
sloupech, ze čtyř stran visely opony. Předobrazem byl chrám v Jeruzalémě,
v němž je svatyně svatých oddělena, jak to Bůh předepsal Mojžíšovi
v Ex 26, 31-33:
„Zhotovíš také oponu
z látky purpurově fialové, nachové a karmínové a z jemně tkaného
plátna. Zhotovíš ji s umně vetkanými cheruby. Zavěsíš ji na čtyřech
sloupech z akáciového dřeva, potažených zlatem; háčky na nich budou ze
zlata. Sloupy budou na čtyřech stříbrných patkách. Zavěsíš oponu na spony a
dovnitř tam za oponu vneseš schránu svědectví. opona vám bude oddělovat svatyni
od velesvatyně“.
Toto oddělení tvoří v byzantském ritu, jak řečeno,
obrazová stěna (ikonostas). Ikony ortodoxního charakteru zároveň
s věřícími oslavují „Nebeskou církev“ a proto ji nelze chápat jako přepážku,
ale jako zorné pole věřících.
V ostatních nebyzantských ritech chybí obrazová stěna
(ikonostas). Na jeho místě nacházíme, jako u Arménů, dvě opony: jednu menší
před oltářem a jednu větší, kterou se celý chór uzavírá pohledům věřících. To
se děje při určitých úsecích liturgie. Tak míní sv. Jan Zlatoústý: „Když vidíš, jak jsou opony zataženy, potom
mysli na to, že se nahoře nebe otevírá a andělé sestupují“.
Podle Durandova svědectví v jeho „Rationale“ byly opony
obvyklé také na Západě až do středověku. Mluví se o třech „velech“, jedno velum
zakrývá obětní dary, druhé se nachází okolo oltáře a třetí před chórem.
V raném křesťanství byl oltář zakrytý a bohatě zdobený plachtami a
antependii. Dnes stojí uprostřed prostoru bez ozdob, vystaven zrakům všech. Je
tím zdůrazněna posvátnost místa přinášené oběti? Jistě že ne. Pouze
v případě, že by se – zcela v rozporu s tradicí – měl být oltář
chápán jako jídelní
stůl.
Otázka
Existují však bádání, alespoň prof. Otto
Nussbauma, ve kterých se dokládá, že již v nejstarších dobách existovala
celebrace čelem k lidu, nejen to, byla původní.
Nussbaum ve své obšírné práci „Der Standort des Liturgen am christlichen Altar“ (1965) vyjadřuje
názor, že „od doby vybudování vlastních
budov chrámových neexistovala žádná přesná regule, určující, kde má stát
sloužící kněz. Mohl stát stejně před, i za oltářem . Současně říká, že od
6. stol. byl často celebrováno směrem k lidu. Nussbaum nečiní rozdíl mezi
kostely mající apsidu obrácenou na východ a kostely obrácenými směrem západním.
Baziliky se vchodem na východní stranu reprezentují výlučně baziliky ze 4.
stol., a především ty zbudované císařem Konstantinem a jeho matkou Helenou,
jako např. bazilika sv. Petra v Římě. Již v 5. stol. Paulin
z Noly popisuje obrácení apsidy na východ jako „nejvíce zavedené“.
Baziliky, mající vstup po východní straně se vyskytují především v Římě a
v severní Africe, v době, kdy se na Východě vyskytovaly poměrně zřídka
(v Tyru, Antiochii). Konstantinské ustanovení vchodu na východní straně
vycházelo ze vzoru dispozice svatyně v Jeruzalémě (Ez. 8, 16), jako též u
některých svatyň antických, které svými otevřenými dveřmi vpouštěly světlo vycházejícího
slunce, aby osvětlilo vevnitř zobrazená božstva. V křesťanských bazilikách
se vchodem na východní straně, celebrant zpravidla musel stát při zadní straně
oltáře, tak aby po dobu Nejsvětější oběti byl obrácen k východu.
V bazilikách, kde byla apsida obrácena k východu, stál před oltářem
(ante altare) a zády k věřícím. Skutečnost, že v těchto bazilikách se
nacházelo místo rovněž za oltářem, je vysvětlováno jako důvod, že stál
v tomto místě a byl obrácen k lidu, zvláště tehdy, kdy se
v apsidě nacházela lavice pro kněze (s trůnem biskupa). Je to však naprosto
mylný závěr (který přijal také Nussbaum). Nesprávnost je možno prokázat na
mnoha archeologických nálezech (srov. Gamber, Liturgie und Kirchenbau, s.
16-18).
Otázka
Když tedy v kostele s apsidou
směrovanou na západ stál kněz za oltářem, nedocházelo k celebraci směrem
k lidu?
Ne! Po dobu eucharistické modlitby obětní (Canon missae),
nejen celebrant, ale i věřící se obrátili tváří k východu. V dávných
dobách rovněž věřící současně s knězem vztahovali ruce při modlitbě, což
dokládá sv. Jan Zlatoústý. Všichni hleděli směrem otevřených dveří kostela,
jimiž vcházelo dovnitř světlo vycházejícího slunce, symbol Zmrtvýchvstalého a
podruhé přicházejícího Krista.
Pomineme-li ty druhy úcty ze symbolu slunce, jak vycházel
císař Konstantin (budovatel nových bazilik), hrál tu také roli úryvek proroctví Ezechiela, kde
čteme (43, 1):
„Pak mě zavedl k bráně směřující na východ, a hle, od východu
přicházela sláva Boha Izraele.“
Otevřenými dveřmi k východu byl očekáván příchod Krista,
jako účastníka celebrace Eucharistie (Luk. 24, 36-49: „Když o tom mluvili, stál on sám uprostřed nich“, Jan 21 AP. 1,4).
Věřící (muži a ženy odděleně) nestáli původně v lodi
hlavní, ale v lodích bočních. Proto též velké baziliky měly čtyři boční
lodě. Lateránská bazilika a bazilika sv.
Petra měly též čtyři boční lodě. Umístění věřících v postranních lodích
odpovídal sezeních při bočních stěnách v raně křesťanských malých
kostelech (což se dochovalo dodnes v kostelech na Východě). V hlavní
lodi bylo prostranství volné pod centrální kopulí. Věkem starší věřící seděli
podél stěn kostela a také v lodích bočních, ostatní věřící stáli.
Vykopávky a příslušná ikonografie ukazují, že
v konstantinských a severoafrických bazilikách stál oltář víceméně ve
středu hlavní lodi. Byl ze všech stran obehnán balustrádou a zpravidla završen
baldachýnem. Chór zpěváků (scola cantorum) stál naproti celebrantovi.
Otázka
Dobře, je to vše důvěryhodné. Ale není to
tak, že dnešní člověk nerozumí obrácení se východním směrem při modlitbě? Pro
něj již není vycházející slunce symbolem, tak jako v případě starověkých
nebo lidí Středozemního moře, pro nás současné křesťany je mnohem důležitější
společenství stolu.
Třebaže dnešní člověk se již nezabývá úvahami, v jakém
směru se modlí (i když to tak stále činí muslimové ve směru k Mekce nebo
Židé ve směru k Jeruzalému), je povinen chápat smysl společného směru
modlitby kněze a věřících. Kromě důvodů teologických jsou zde i důvody soc
Profesor soc
Siebel dále říká, že v nových praktikách se kněz již
nejeví jako reprezentant společenství věřících, ale jako aktér v centru
Mše, jakéhosi náboženského představení.
Značná nejistota a osamocenost kněží vyústily v hledání
nových prvků opory. K nim náleží emociální příspěvky. Zde vzniká nový druh
závislosti: je to vlastně závislost aktéra na publiku.
Podobně uvažuje K. G. Rey ve své práci „Pubertat-Serscheinungen in der katholischen Kirche“: Dosud stál
kněz jako anonymní prostředník na čele společenství, obrácený k Bohu a ne
k lidu, skládal za všechny a se všemi Oběť.
Dnes vystupuje před námi jako člověk se svými zvláštnostmi,
vlastnostmi, stylem a k nám obráceným obličejem. Pro mnoho kněží to
znamená pokušení „prostituovat“ vlastní osobu, pokušení, které je přerůstá.
Jejich gesta, mimika, pohyby, celý jejich způsob chování je sugestivním oknem
do jejich vlastní osoby.
Alfred Lorenzer v knize „Das Konzil der Buchhalter“ : Mikrofon publikuje nejen každý oddech
a šelest. Celý viditelný obraz se blíží televiznímu projevu reformovaných
církví. Každý úsek rituálu je vysoce exponovaný v pohledu věřících, je
vidět jak jakýsi člověk láme velké Hostie, jak je následně vsouvá do úst. Stáváme
se svědky ne vždy pěkného způsobu přežvykování, oplachování kalicha.
Tolik o soc
Jinak je tomu s vlastní celebrací Oběti. V tomto
případě liturgie není jenom „oběť“, ale svaté dění, v němž se spojuje nebe
a země a Bůh se k nám s láskou obrací. Teprve při podávání sv.
přijímání jsou proti sobě kněz a komunikant. Tato změna postavení kněze při
sloužení mše sv. má nemalý symbolický a soc
Směřování k východu, jak jsme viděli, je staré tak,
jako sama Církev. Proto je to zvyk,
který není možno změnit. Je to stálý pohled na Pána (J. Kunstmann) anebo
jak píše Origenes ve svém listu o modlitbě: Symbol toho, že duše spatří pravé
Světlo, očekávajíc v blažené naději příchod Pána (Tit 2, 13): „Očekávali blažené splnění naděje a příchod
slávy velikého Boha a našeho Spasitele Ježíše Krista“.
Otázka
Proč by měl být kvůli obrácení kněze
k lidu– jak se uvádí – obětní charakter méně výrazný?
Mám jinou otázku. V kruzích expertů se ví, že
v případě „oltáře lidového“ není možné se odvolávat na raně křesťanské
praktiky. Tak
proč se z toho nevyvozují důsledky a proč tedy všude na světě nejsou
„stoly hostiny“ zase odstraněny? Přece proto, že odpovídají novému chápání mše svaté
a Eucharistie více než stará praxe.
Je třeba se vyvarovat dojmu, že obětní oltář je „svatý stůl“
(jak se nazývá na Východě). Může to být příčinou, proč se na něj umísťuje
kytice květů nebo 2-3 svíce jako podobenství svátečního pokrmu v rodinnému
kruhu. Svíce se staví po levé straně stolu, zatímco váza s kyticí zaujímá
protější stranu. Tento nedostatek symetrie je záměrný, nemá tu být ústřední bod,
jímž býval kříž se svícemi po levé i pravé straně. Má to být jídelní stůl. Stojí se před obětním oltářem a ne za ním.
Toto pravidlo zavazovalo kněze-obětníka již v pohanských kultech. Jeho
pohled se obracel k Božstvu zobrazenému ve svatyni, jemuž byla přinášena
oběť. Podobně tomu bylo v Jeruzalémském chrámu. Zde také kněz, přinášející
krvavou oběť, stál před „stolem Páně“ , jak nazýván oltář celopalů, umístěný v chrámovém
nádvoří, naproti svatyni svatých s archou úmluvy, místa, v němž
přebýval Nejvyšší (Žalm 116, 17: „Tobě
obětuji oběť díků a budu vzývat Hospodinovo jméno“; (Mal 1, 12): „Ale vy je znesvěcujete, když říkáte, že
Panovníkův stůl je možno poskvrňovat“.
Pokrm se požívá v rodinném kruhu, jehož hlavou je otec.
Ve všech náboženstvích přináší oběť obětník ve svatyni nebo před svatyní (může
to být i posvátný strom). Liturg (kněz) je vybrán ze zástupu a jeho místo je
před oltářem, tváří k Bohu. Odedávna se lidé obraceli ve směru tam, kam
přinášeli oběť, nikoliv ke společenství. Origenes dává popis rané Církve, když
komentuje Knihu Numeri (10,2): „Ten, kdo stojí před oltářem, vykonává
kněžskou službu. Tento kněžský úřad spočívá v přinášení obětí za hříchy lidu“.
Je to myšlenka, která se dnes stále více a více vytrácí spolu s vytrácením
vědomí hříchu.
Jak víme, Luther vědomě negoval charakter mše svaté jako
oběti. Spatřoval v ní jen hlásání Božího slova s následnou Večeří Páně.
Proto také požadoval (viz citaci výše), aby se kněz obrátil k věřícím.
Různí moderní katoličtí teologové sice nepopírají obětní
charakter mše svaté direktivně, chtějí jej však odsunout do pozadí, aby se
zdůraznil charakter hostiny. Často se tak děje z ekumenických ohledů na
protestanty, přičemž se vůbec nebere
zřetel na pravoslavné východní církve, pro něž je obětní charakter „Božské
liturgie“ nepopiratelný.
Teprve po odstranění jídelního stolu a návratu
k celebraci u hlavního oltáře, uznání mše svaté jako aktu adorace a uctívání
Boha, poděkování za jeho milosti, dojde k uznání mše svaté jako aktu pozvání do
nebeského království a jako mystického obrazu oběti kříže našeho Pána. Jak jsme
již řekli, bohoslužba slova nevychází z oltáře, nýbrž ze sedille resp. z
ambonu. Všechny modlitby jsou však směrem k východu, tzn. k obrazu
Krista v apsidě a ke kříži na oltáři. Po dobu naší pozemské pouti nemůžeme
spatřit celou velikost slaveného Tajemství, nemluvě již o tom, že nespatříme
samotného Krista a „Nebeskou obec“.
Nestačí jen o významu oběti mše svaté mluvit, musíme tuto
velikost realizovat uměleckou výzdobou chrámu, především oltáře.
Jak na liturgii, tak také na obrazy lze použít výroky
Pseudo-Dionýsia Aeropagity v jeho spise „O svatých Jménech“ (1,4), totiž o svatém závoji, ukrývajícím duchovní
v tom, co je poznatelné smysly, to co je nadpřirozené v tom, co je
pozemské, to, co ani tvar ani obraz nemá. Jednou však, až dospějeme
k blaženému klidu, ke Kristu, budeme navždy, jak říká Písmo, u Pána
(Thess. 4,17), budeme celí naplněni jeho viditelným zjevením.
Závěrem
Naše závěry dokazují, že až do Martina Luthera se nikde
nesetkáme s myšlenkou obrácení se kněze čelem k lidu po dobu sloužení
mše svaté, stejně tak neexistují žádné důkazy z archeologických výzkumů.
Specifický termín „versus populum“, čelem k lidu, se poprvé objevuje v oficiálním
textu „Ritus servandus in celebratione
Missae“ (Ritus, který smí být používán pro sloužení mše svaté)
v Missale Romanum z r. 1570 papeže Pia V. na Tridentském koncilu.
Říká se zde (v kapitole V., 3) o případu, kdy je oltář obrácen na východ, ale
nikoliv ve směru apsidy, nýbrž směrem k lidu. To se týká několika starých
římských kostelů. Přesto je tu důraz položen na „ad orientum“ (což bývá
zatajováno), během „versus populum“ je jen jeden dodatek se zřetelem na
bezprostředně následující příkaz, že v tomto případě se celebrant při
Dominus vobiscum nesmí otočit, aby jej pozdravil, protože je již obrácen
k lidu.
Toto postavení kněze „za oltářem“ v některých římských
bazilikách vedlo v mládežnickém hnutí 20. let 20. stol. k nesprávnému
názoru, jako by se v Římě zachoval raně křesťanský obyčej.
Podobně jako v církvi západní, tak i v církvích východu nebyla zvykem celebrace „versus populum“, neexistuje pro to ani příslušný výraz. Za úvahu také stojí, že po dobu koncelebrace (která – jak známo – byla v pravoslaví stále praktikována) je hlavní celebrant shodně s předpisy obrácen zády k věřícím, koncelebrující kněží stojí vlevo i vpravo od něho, po obou stranách oltáře. Nikdy však nestáli za zadní stranou oltáře.
Rovněž není třeba zamlčovat skutečnost, že také
v prostředí východních církví byly tendence (sporadicky vystupující
dodnes) sloužit liturgii k lidu nebo přinejmenším postavit oltář před
ikonostas. Patriarcha Moskvy Tichon jasně rozeznal nebezpečí pro správné sloužení
mše svaté. R. 1921 ve výzvě všem biskupům Ruska v odezvě na novoty
zaváděné některými ruskými kněžími po ruské revoluci napsal:
„Vše, co se děje pod
záminkou přizpůsobení liturgie nové době, aby byla bohoslužba oživena a věřící
přitáhla do kostela, jsou svévolné úkony jednotlivých kněží. Pro taková
traumata nedáváme požehnání, protože nemůžeme. Božská krása naší liturgie, tak
jak je ustanovena Církví ve svých rituálních knihách, rubrikách a předpisech,
musí zůstat neporušená, protože je to největší a nejsvětější dobro (poklad).“.
Další vývoj dal patriarchovi za pravdu. Za to, že ruská
pravoslavná církev ještě žije, a navíc vzkvétá, vděčí především věrnosti a
opatrování tradiční liturgie. Jak jsme již řekli, základní otázkou spjatou
s místem kněze u oltáře, je obětní charakter mše svaté. Přinášející oběť
se obrací k tomu, jemuž je oběť přinášena. Kněz stojí před oltářem „ad
Dominum“, čelem k Pánu.
Je-li dnes zdůrazňován při slavení Eucharistie charakter
hostiny, nestává se tak zjevně, jak se často míní a přeje. Jen „účastníci
hostiny“ jsou v tomto případě u stolu. Ostatní zůstávají v lodi
kostela, tedy jako přihlížející, bez opravdového svazku se stolem hostiny. V menším
okruhu se uplatňuje rozestavění účastníků kolem oltáře, čímž se úplně stírá
obětní charakter mše svaté. Nejlepším řešením je, když – jako tomu byl vždycky
– se všichni společně obrátí k Pánu, tedy ve stejném směru.
V katolickém pojetí je mše svatá mnohem více než jen společná hostina k památce Ježíše Krista. Událost společenství není rozhodující – třebaže ani toto nesmí být opomíjeno (1. Kor, 10,17). Hlavním bodem však musí být Bůh, ne člověk. Proto se k němu od začátku musí obracet kněz i obec.
Musíme směřovat jasně
k tomuto cíli a jasně označit celebraci „versus populum“ za blud.
Koneckonců je to obrácení se k člověku, namísto k Pánu.
Pro stránky „Katolická kultura“ přeložil (bez záruky), vybral a
titulky opatřil
Lukáš Biskupický, laik, původem Moravan
29. 2. 2008
Související články:
http://www.sweb.cz/katolicka-kultura/mse_sv_na_obetnim_stole/mse_sv_na_obetnim_stole.html
http://www.sweb.cz/katolicka-kultura/lefebriste/Lefebvriste.html