Odpověď na „Odpověď na recenzi“

 

Pavel Zahradník

 

Zde najdete původní recenzi.

 

Zde najdete odpověď na recenzi.

 

Reakce dr. Radomíra Malého na moji recenzi je ne-li snad věcně, přinejmenším psychologicky nesporně zajímavá a už z toho důvodu si zasluhuje pozornosti. Můžeme opomenout její zábavný úvod, v němž dr. Malý posílá svého kritika po vzoru dnešních politiků na lékařské vyšetření, případně (to je jeho novum) dokonce k exorcistovi, a stejně tak je možno přejít mlčením i závěr, obsahující více či méně zajímavé historky ze života dr. Malého, jejichž vztah k  církevním dějinám, o které přece jde,  zůstane nepochybně pro každého čtenáře záhadou.

Vskutku pozoruhodnou informaci naproti tomu autor přináší ve třetím odstavci, jenž vrhá další světlo na tristní situaci katolictví u nás – dovídáme se zde totiž, že schválení  knihy dr. Malého odpudivým marxistou a ekumenistou v jedné osobě  Jindřichem Františkem Holečkem, na kteroužto skutečnost jsem v recenzi upozorňoval (o Holečkově-Čeřichově agentství jsme ovšem tenkrát nikdo neměli podrobné informace), si vydavatel byl nucen pokorně vyžádat  k tomu účelu, aby i tak modernismem zasažená kniha, jakou nepochybně jsou „Církevní dějiny“ dr. Malého, mohla vůbec spatřit světlo světa!

 

Nyní však k samotným „Církevním dějinám“ a jejich nepodařené obhajobě dr. Malým. Nejprve je třeba uvést trochu chronologických údajů. Inkriminované „Církevní dějiny“ vyšly na samém sklonku roku 2001, moje reakce na ně byla napsána v roce 2002 a přijal ji k otištění časopis „Rozmach“, jenž tehdy měl začít vycházet; redakce přitom doufala, že výsledkem jejího uveřejnění bude diskuse o sporných otázkách. Diskuse je však to poslední, po čem by dr. Malý (jenž se s mou recenzí vbrzku seznámil) toužil; místo toho vyvinul vskutku nadlidské úsilí a podařilo se mu zabránit otištění recenze, načež z jakéhosi lítostivého ohledu na dr. Malého ji odmítla ještě další dvě katolická periodika, byť se redakce „Akordu“ pokoušela zachránit alespoň většinu jejího obsahu vypuštěním jména dr. Malého, což se však ukázalo prakticky neproveditelným. Nakonec se podařilo recenzi umístit na tehdy nově vznikajících internetových stránkách „Katolická kultura.“

S potěšením jsem brzy zjistil, že výtky v recenzi obsažené si dr. Malý vzal k srdci. V roce 2005 (v tiráži není uveden rok vydání, ale jsou zde citovány publikace ještě z roku 2004) opublikoval populární brožuru s titulem „Je dovoleno bránit inkvizici?“ (opírající se tentokrát hlavně o článek kanadského historika Jean-Clauda Dupuise a knížku polského historika Grzegorze Ryśe), v níž vyjadřuje názory, jež jsou v mnoha případech nikoli jen odlišné, ale přímo protikladné názorům, ke kterým se hlásil v „Církevních dějinách“, tedy o pouhé tři roky dříve. Nechť čtenář sám posoudí:

Zatímco (jak jsem již uvedl s patřičnými odkazy ve své recenzi) ve svých „Církevních dějinách“ nazýval dr. Malý Tomáše Torquemadu "psychopatem se sadistickými sklony", zde píše: „Torquemada krutý a nelidský je mýtem protestantské propagandy“ (s. 117).. Zatímco v „Církevních dějinách“ pokládal španělskou inkvizici za předchůdkyni gestapa a NKVD, zde výslovně uvádí: „Mnozí historikové a propagandisté dělají rovnítko mezi inkvizicí a novověkým gestapem či KGB. Jenže takové srovnání je urážlivé“ (s. 149). Zcela komicky pak vyznívá následující pasáž z úvodu ke knize: „[…] ano, v současné době »dialogu« po Druhém vatikánském koncilu najdeme i katolické učebnice dějepisu, které si v odsuzování inkvizice nezadají s nekatolickými, ale v mnoha bodech je ještě »trumfnou«“ (s. 4). Jako ukázku těchto „pokoncilních“ církevních dějin, odsuzujících nemilosrdně inkvizici a dr. Malým nyní zavrhovaných, uvádí pisatel církevní dějiny Froehlichovy, mohl by však klidně uvést ještě horší příklad, totiž církevní dějiny jakéhosi Radomíra Malého.

Na rozdíl od inkvizice křížovým výpravám, jejichž obhajoba tvořila podstatnou část mé recenze, zatím dr. Malý nevěnoval samostatnou knižní publikaci, ale i zde, jak se zdá, zásadně změnil své názory, jak dokládá například jeho článek z roku 2006, ve kterém čteme: „Křížové výpravy jsou stále zahaleny pomluvou »útočných dobyvatelských válek«, ačkoliv se jednalo o obranu svatých míst a také obyvatelstva před muslimskými útočníky, kteří křesťany buď vraždili či mrzačili nebo odvlékali do otroctví“ (Te Deum 2006, č. 3, s. 32).

Na základě těchto skutečností bych tedy očekával spíše poděkování dr. Malého za to, že jsem jej upozornil na závažné nedostatky, jež se nacházejí v jeho knize a jichž se vskutku ve svých pracích, psaných již po recenzi, snaží aspoň zčásti vystříhat. Připouštím ovšem, že dikce mé recenze (jejíž ostrý tón byl však, honem dodávám, naprosto na místě) dr. Malému toto poděkování rozhodně neusnadnila.

Překvapující však je, že ani nyní, tedy po radikální změně svých názorů, se dr. Malý pokouší svoji nepodařenou knihu obhájit. S většinou výhrad, které jsem proti ní vznesl, nadto vlastně ani nepolemizuje, nýbrž pouze monotónně zlobně křičí: „Zahradník lže!“, přičemž citáty z jeho knihy, které jsem ve své recenzi uvedl, ho samy znovu a znovu usvědčují z nepravdy. Nezbývá, než abych stručně opakoval: Ano, dr. Malý si doopravdy vymyslel, že sv. Dominik „odmítal vojenské násilí.“ Ano, dr. Malý vskutku tvrdil, že španělská inkvizice byla předchůdkyní gestapa a NKVD. Ano, dr. Malý se vskutku odvolával na jakýsi (vymyšlený!) výrok Paschala II., údajně odsoudivšího křižácké počínání při dobytí Jeruzaléma, ačkoliv papežův postoj byl právě opačný. Ano, dr. Malý ve své knize vskutku  vyjadřoval naprosto negativní vztah ke křížovým výpravám, a to jak k jejich průběhu, tak i k samotnému jejich principu, a ocitl se tak v naprostém rozporu s hlasy mnoha světců a papežů včetně sv. Pia X., v době jehož vlády by jeho kniha (byla-li by ovšem psána ve světovém jazyce) byla beze vší pochyby odsouzena.

Na dvou místech mne dr. Malý výslovně vyzývá, abych mu ukázal místa v jeho knize, kde se nacházejí tvrzení, k nimž se nyní nechce hlásit.  Nuže, psal-li jsem, že dr. Malý „ostře odsuzuje“ křížové války proti albigenským, těžko najít výstižnější doklad než toto jeho tvrzení: „Albigenské války představují jednu z nejsmutnějších kapitol v dějinách církve, kdy katoličtí křesťané zcela zapomněli na Kristův požadavek milosrdenství a lásky i k nepřátelům a dali průchod fanatické nenávisti. Neomlouvá, že totéž dělala i druhá strana“ („Církevní dějiny“, s. 158). Naprosto neuvěřitelné pak je toto tvrzení dr. Malého: „Zahradník lže, když cituje na str. 158 můj údajný výrok o inkvizici: »Jde o hřích církve.« Ten se tam totiž vůbec  nenachází.“ Inu, dotyčná věta se na straně 158 vskutku nachází, a to na sedmém a osmém řádku shora. Činí-li dr. Malému potíže orientace v tištěném textu, upřesňuji, že věta počíná na samém konci sedmého řádku a že její pokračování zkušený čtenář brzy nalezne na počátku řádku následujícího, totiž osmého.

Závěrem bych chtěl poznamenat ještě toto: Dr. Malý sám potvrzuje, že mne vůbec nezná, a totéž pochopitelně platí i naopak. Má kritika jeho knihy tedy nebyla a ani nemohla být vedena žádnou osobní averzí. Jediným motivem při jejím psaní bylo oprávněné rozhořčení nad hanebným (těžko tu najít jiný výraz) autorovým pliváním na tak mimořádné vzepětí křesťanského a evropského ducha, jakým byly křížové výpravy, na které se v posledních letech ze všech stran útočí stále nestoudněji, přičemž prim bohužel hrají úslužní "katolíci", kteří nechtějí zůstat v pomlouvání církve pozadu. Já sám mám dosud v živé paměti, jak silným dojmem na mě před dávnými lety zapůsobila první četba českého překladu kroniky Fulchera Chartreského a Joinvillova života sv. Ludvíka, který vyšel ve staroříšském Dobrém díle, a současné spílání kruciátám pokládám za projev jakéhosi pomatení mysli; tím spíš jsem se cítil povinován se proti tomu ozvat alespoň malou "apologií" křížových výprav (stydím se to tak nazvat, protože křížové výpravy žádnou apologii, tím spíše ode mě, nepotřebují). Jestliže autorovy brutální výpady proti křížovým výpravám (a ovšem i jeho neméně bezohledná kritika inkvizice) byly tím ústupkem duchu dnešního světa, jenž byl cenou za to, aby kniha mohla vyjít, pak by bylo rozhodně lépe, kdyby autor čtenáře o plody svého ducha připravil.

Znovu opakuji, že jsem si vědom toho, že autor v posledních letech radikálně přehodnotil své dosavadní názory a že se z modernistického Šavla, který ještě na počátku devadesátých let vystupoval bok po boku s Halíky a Štampachy, stal sice ne katolickým Pavlem, ale snad aspoň katolickým apologetou, byť bohužel ve svých článcích často (naštěstí ne vždy) užívajícím jakéhosi nepříjemně hašteřivého a již předem nasupeného tónu, doprovázeného sebestřednými a ublíženeckými výlevy, zato postrádajícího seriózní a studiem pramenů podložený přístup k dané problematice (to je ostatně vidět i v jeho odpovědi na moji recenzi). Toto vše, jak se obávám, mnohdy diskredituje věc, o které se dr. Malý domnívá, že ji hájí. Nadto i starý modernistický Šavel se občas znovu přihlásí se svými nároky, snad nejvíce právě ve zmiňovaných „Církevních dějinách.“ Rozhodně však autorovi přeji, aby jeho další práce se postupně zbavovaly všech těchto dosavadních nešvarů a aby čtenářům poskytovaly poučení, jež jim autor zamýšlí přinést.

 

16. 12. 2006

Zde najdete poslední dovětek dr. Malého k recenzi dr. Zahradníka.

Zpět na hlavní stránku