Poslední dovětek ke sporu s dr. Zahradníkem

 

 

Zde najdete původní recenzi.

 

Zde najdete odpověď na recenzi.

 

Zde najdete odpověď dr. Zahradníka na odpověď Dr. Malého.

 

                        Dr. Pavel Zahradník v reakci na moji odpověď jeho recenze mé knihy bohužel nadále setrvává v názoru, že moje „Církevní dějiny“ jsou „modernistické“. Nicméně přesto mne potěšil závěr jeho příspěvku, který je přece jen v tomto temném mraku sporu jakýmsi zábleskem jasné oblohy a poskytuje naději, že autor v závěru konečně pochopí, že já jsem jeho ideovým spojencem a nikoli modernistickým odpůrcem.

                         Pokusím se tedy v klidu rozebrat některé skutečnosti. Je pravdou, že má poslední reakce byla „nasupená“, za což se omlouvám, ale co jiného dr. Zahradník mohl očekávat na svoji stejně „nasupenou“ recenzi?

                         Nejprve chci vyvrátit jeden mýtus. Z „modernistického“ Šavla, tj. ze mne, se nemohl stát Pavel, protože jsem nikdy „modernistickým Šavlem“ nebyl. I v 70. letech, kdy jsem psal svého Fuchse, jsem smýšlel teologicky pravověrně ve smyslu Tomáškova katechismu a odsuzoval názory Kuenga, Schillebeeckxe aj. Vzhledem k nemožnosti cestovat na Západ jsem si však nedokázal představit tu hrůzu pokoncilní „svobody“ a považoval některé zprávy o tom za přehnané. Teprve po listopadu 1989, kdy jsem jezdil na Západ, jsem poznal, že situace je ještě horší, než jsme si u nás mysleli. Dále se musím kategoricky ohradit proti autorovu tvrzení, že jsem „ještě na počátku 90. let vystupoval bok po boku s Halíky a Štampachy...“ To je totálabsolutní nesmysl. Už koncem 80. let, kdy jsem se s dr. Halíkem setkával v okruhu jakýchsi  neoficiálních poradců pana kardinála Tomáška, jsme se názorově rozcházeli. Já jsem tenkrát pod pseudonymem zveřejnil v exilových Rozmluvách historický esej „Idea státu křesťanského“, kde jsem odmítl myšlenku laického státu a dostalo se mi ostré kritiky od Halíkových souputníků dr. Mádra, dr. Palouše aj. Počátkem 90. let jsem novinářsky působil v redakci brněnské Lidové demokracie a měl na starosti mj. i náboženskou rubriku. Tam jsem se už r. 1990 pustil do polemiky se Štampachem, který popřel nesmrtelnost lidské duše a s Halíkem, jenž napadl katolickou apologii. Byl jsem také prvním publicistou po listopadu 1989, jenž kladně hodnotil v jednom rozsáhlém článku v LD generalissima Franka a jeho povstání na obranu katolické víry a národa. Myslím, že dr. Zahradník se měl nejprve seznámit s celou mojí publikační činností té doby, ne pouze s knihou o Fuchsovi (v minulém příspěvku jsem  vysvětlil všechny aspekty toho), než začne říkat „bok po boku s Halíky a Štampachy...“. V r. 1997 jsem také vydal brožuru „Humanisté nebo satanisté?“, v níž nastavuji zrcadlo svobodným zednářům. Doufám, že dr. Zahradník teď už ve světle těchto faktů konečně pochopí, že jeho dehonestující řazení mé osoby mezi modernisty je nepravdivé a pro mne urážející.

                           Nyní ještě naposledy k mé knize. Moje publikace „Je dovoleno bránit inkvizici?“ je  naprosto konsistentní s mými Církevními dějinami. Nuže, nezbývá mi než přesně z nich citovat: „Naprostá většina biskupů právě tak jako papežové neměla zájem na krutostech, svévoli a přehmatech. Ani inkvizitoři ve své většině nepatřili k těm, kdo by usilovali o vydání co největšího počtu heretiků světským úřadům k upálení. Naopak je třeba říci, že spíše se snažili dělat všechno možné pro to, aby souzeného kacíře nemuseli poslat na hranici, což dokazuje minimální počet odsouzených....Inkvizice byla tedy v každém ohledu podstatně mírnější soudní institucí než tehdejší světské soudy...Podíváme-li se na ideový program většiny bludařských sekt 12. a 13. stol., musíme konstatovat, že by měly vážné problémy i se zákony dnešních demokratických států....V sázce bylo udržení, uhájení a rozvoj všech hodnot, které křesťanství přineslo: nerozlučitelnost manželství a rodiny, zákaz zabít nevinného, charita a blíženská láska, to všechno mohlo být ohroženo, kdyby blud měl možnost vnitřně rozložit Církev i stát.....středověkou inkvizici není možno srovnávat s moderními totalitními systémy nacismu a komunismu, jak se v publicistice běžně děje. Církev a stát ve středověku bránily totiž pozitivní a nosné hodnoty křesťanské civilizace, kultury a morálky proti zločineckým a teroristickým skupinám, které je ohrožovaly, nadto – dodejme – samy tolerancí nejen nevynikaly, ale naopak byly ještě nesnášenlivější než katolíci. Moderní totalitní diktatury jakobínů, nacistů a bolševiků naproti tomu žádné pozitivní hodnoty nebránily....“ (str. 136-140). 

                        Nuže, nechť čtenář posoudí sám, jestli toto je „nemilosrdné odsouzení inkvizice“, jak tvrdí dr. Zahradník. Jinak se omlouvám za omyl. Věta „Jde o hřích Církve“, o níž jsem v minulém příspěvku psal, že se v mé knize nevyskytuje, se skutečně na str. 158 nachází. Já jsem si totiž nevšiml čísla stránky a hledal jsem tuto větu v pasáži o inkvizici. Ona se však nalézá v pasáži o Janu Husovi a netýká se inkvizice, tj. práva Církve soudit kacíře, ale trestu smrti pro heretiky. Že toto nelze objektivně hájit, tvrdím jak ve svých Církevních dějinách, tak i v publikaci “Je dovoleno...“ Není tedy mezi oběma mými pracemi žádný rozpor.

                        Dr. Zahradník se v minulém příspěvku brání proti mému údajnému popírání mého tvrzení o španělské inkvizici jako „předchůdkyni gestapa a NKVD“. Jenže já v Církevních dějinách píši: „Španělská inkvizice v posledních desetiletích 15. stol. byla skutečně předchůdkyní pozdějšího gestapa nebo NKVD...“ (str. 211). Jenže o pár řádků dále pokračuji: „....španělská inkvizice 16. stol. je něčím úplně jiným než ve století 15. ...tento původně nejhorší inkviziční tribunál....se stal jednou z nejmírnějších soudních institucí...“ a dále to rozvádím. Mé odsouzení se týká jen španělské inkvizice konce 15. stol., ne tohoto tribunálu obecně. Opět ať posoudí sám čtenář, jestli toto je „nemilosrdné odsouzení inkvizice“ (tentokrát španělské). Ke svým dehonestujícím výrokům o Torquemadovi jsem se ve své minulé replice hlásil a zopakuji, jak k nim došlo: Čerpal jsem z Kubešovy apologie. Protože ale sleduji literaturu tohoto oboru, tak jsem se seznámil i s novými poznatky a svůj názor na Torquemadu v publikaci „Je dovoleno...“ revidoval. Mohu ale dr. Zahradníka ujistit, že jsem si  „výtky obsažené v jeho recenzi k srdci nevzal“. V době psaní své publikace jsem už na ně dávno zapomněl a řídil se svými novými poznatky na základě literatury, takže i kdyby Zahradníkova recenze neexistovala, nic by to na znění brožury nezměnilo.

                        A poslední věc: Takto vypadají v inkriminované knize mé „brutální výpady proti křížovým výpravám“: „seldžučtí Turkové....dobyli nakonec Jeruzalém... Pro křesťanské poutníky nastaly zlé časy. Turci je zajímali a prodávali do otroctví – a to v tom lepším případě. V horším případě je týrali, mrzačili a zabíjeli....Papež Urban II. svolal synodu do francouzského Clermontu r. 1095. Tam byli biskupové seznámeni s nářky Byzantinců, k nimž se připojil poustevník Petr z Amiensu...Všichni shromáždění preláti byli otřeseni hrůzostrašnými sadistickými krutostmi, které páchali Turci na křesťanských poutnících. Mnohým byly usekávány ruce a nohy, ženy bývaly znásilňovány....Otřesné informace pohnuly francouzské rytíře a sedláky k tomu, že si sami přišívali na pravý rukáv svých kabátů červený kříž a s pokřikem „Deus vult“ se hlásili do boje za osvobození Svaté země od Turků a na obranu křesťanů v Palestině....Křížové výpravy byly bezpochyby obrovským vzepětím ducha křesťanského středověku....Velkou úctu si zaslouží i všichni ti, kteří k tomuto smyslu pro oběť lid vychovávali a vedli, ať už celá řada ušlechtilých papežů, nebo světci jako sv.Bernard z Claivaux...“ (str. 107-113). Nechť čtenář sám posoudí. Samozřejmě nemohu souhlasit se zbytečným krveprolitím, které právem napadám. A jestli autor tvrdí, že by má kniha byla za sv. Pia X. odsouzena, tak jej odkazuji na knihu církevních dějin dr. Václava Pelana, která vyšla s církevním schválením právě za pontifikátu tohoto papeže a obsahuje ostřejší výroky na adresu křížových výprav, než jsou moje, především konfrontuje šlechetné záměry papežů s často méně šlechetnými záměry panovníků a křižáckých vůdců.              

                           Omlouvám se za expresivní výroky mé minulé repliky o tom, že dr. Zahradník „lže“. Po přečtení jeho poslední reakce je mi jasné, že jde o něco jiného. On totiž nečte pořádně, moji příručku Církevních dějin patrně buď jenom prolistoval nebo si našel pouze pasáže o inkvizici a křížových výpravách. Tam ho některé věty, na něž mu náhodou padl zrak, pobouřily, on ale pak už nesledoval kontext, v němž byly napsány a odsoudil knihu jako „modernistickou“ na stejné úrovni s Froehlichovou, Kuengovou apod. K tomu přispělo též lektorování mé knihy modernistickým dr. Holečkem a to, že z mé publikační činnosti znal pouze mou starou brožuru o Fuchsovi. V tom vidím „jádro pudla“. Kdyby knihu poctivě přečetl, nemohl by nic takového napsat, o čemž svědčí mj. i to, že tři katoličtí historikové tradičního smýšlení ji hodnotili správně jako „konzervativní“ a „pravověrnou“, stejně tak všichni tradiční katolíci, mezi nimiž je on jediný, kdo ji pokládá za „modernistickou“. Naproti tomu všichni současní modernisté ji odsuzují jako „neekumenickou“, „jednostranně apologetickou“ a „fundamentalistickou“.

                           Jinak velmi oceňuji články dr. Zahradníka v Te Deum a rád bych, aby pochopil, že jsme oba „na stejné lodi“. Nic bych si nepřál více než právě toto, už z toho důvodu, že jsme kolegové-historici. Tím definitivně končím svoji polemiku s dr. Zahradníkem a na jeho případnou reakci již nebudu odpovídat. Vše, co bylo potřebné říci, jsem řekl.

 

PhDr. Radomír Malý 

 

 



Zpět na hlavní stránku