Církevní dějiny - recenze

Radomír Malý : Církevní dějiny. Matice cyrilometodějská, Olomouc 2002, 1. vydání.

V prosinci roku 2001 se v katolických knihkupectvích objevil nemilý vánoční dárek - "Církevní dějiny" dr. Radomíra Malého, které dodala na knižní trh olomoucká Matice cyrilometodějská. Protože Matice cyrilometodějská má na svém kontě již značné množství nesporně užitečných knih, mnozí by mohli jméno vydavatele pokládat za záruku hodnotného obsahu i u této publikace. Tím spíše je tedy třeba upozornit na skutečnost, že v případě Malého "Církevních dějin" tomu tak bohužel rozhodně není.

Pravda, podezření u zasvěcených vzbuzuje již jméno lektora této publikace. Tím není nikdo jiný než Jindřich František Holeček, bývalý normalizační zakladatel "marxistické nobilitologie," autor pověstného článku, konstituujícího tuto podivnou vědní disciplínu, pokračující i později, již v pavlánském hábitě, ve starých šlépějích historika-ideologa, pouze s nevýznamnou změnou vyznávané ideologie - z úslužného marxisty se stal vášnivým modernistou a profesionálním ekumenistou, spoluorganizátorem hanebných husovských sympozií, věnujícím se nikoli mnohdy nezáživné a mediálně nepříliš vděčné vlastní historické práci, nýbrž raději nenáročnějšímu a dnes tak oblíbenému oboru, totiž pokryteckým omluvám za údajné minulé zločiny církve.

Běžný čtenář si ovšem údaje o lektorovi knihy nepovšimne a osoba autora knihy dr. Radomíra Malého, známého z četných článků v katolických časopisech, v nichž vystupuje jako obhájce mariánské úcty či bojovník za ochranu života nenarozených, i z další, nepochybně záslužné činnosti, a to jak předlistopadové, tak popřevratové, by v něm spíše mohla vzbudit důvěru. Tomu, kdo sledoval dosavadní historickou produkci dr. Malého, však neunikly ani jiné stránky jeho činnosti, které jsou s výše uvedenými aktivitami v naprostém rozporu. Nemilé překvapení vzbudil již krátce po listopadu 1989 vydaný životopis Alfreda Fuchse, v němž pisatel vystupuje jako přesvědčený apologeta protikatolického meziválečného režimu, velebící jeho čelné představitele a nešetřící ostrými slovy v odsuzování jeho katolických odpůrců, přičemž celý text prokládá suverénními apriorními tvrzeními, jež jsou sice povětšinou v naprostém rozporu s tradičním učením církve, ale na jejichž obranu se autor přesto neváhá až blasfemicky odvolávat na Boha či Písmo (to, jak uvidíme, je metoda, jíž dr. Malý hojně užívá i dnes). Jako příklad lze uvést Malého bezvýhradnou opci ve prospěch jedné politické soustavy, projevující se např. zvoláním: "Každá diktatura, »katolickou« nevyjímaje, se ocitá v kontrastu s evangeliem" (příslušné místo z evangelia se tu pro jistotu neuvádí), zatímco učení církve, vycházející ze sv. Tomáše Akvinského (opírajícího se i v tomto případě opět o Aristotela), je, jak známo, velkorysé a zároveň rozvážné a žádný ze tří základních typů státního zřízení (vládu jedince, vládu elity či vládu všech) nezavrhuje. Ani další historiografická činnost dr. Malého, soustředěná kolem ustavičných rozborů nicneříkajícího módního výrazu "tolerance", jenž se stal zřejmě jakousi obsesí dr. Malého, nepůsobí zrovna příznivým dojmem.

K Malého "Církevním dějinám" tedy už předem přistupujeme s jistými obavami. Ostatně s notnou dávkou opatrnosti je dnes nutno přistupovat prakticky ke každé knize zabývající se církevními dějinami, ať ji vydalo jakékoli nakladatelství, nekatolické či tzv. "katolické." Pokud jde o syntézy církevních dějin, máme naštěstí k dispozici dosti spolehlivý lakmusový papírek, umožňující poměrně rychle zjistit, s kým máme co činit. Existují totiž v dějinách církve osoby či události, k nimž nepřátelé církve chovají upřímnou nenávist, kterou dávají ve svých dílech neskrývaně najevo. Takovýmito oblíbenými fackovacími panáky liberální žurnalistiky (z níž ve svých soudech vychází i proticírkevně zaměřená historiografie) jsou už poměrně dlouho např. středověcí inkvizitoři, v posledních několika desetiletích k nim pak přibyli také účastníci křížových výprav. U katolického historika lze oprávněně očekávat, že tomuto masívnímu tlaku liberálních médií odolá a že dokáže zaujmout rozhodně katolické stanovisko, neovlivněné soudobými pověrami (tuším, že Chesterton kdesi říká, že katolík je osvobozen od toho nejhoršího ze všech otroctví - není totiž otrokem své doby); to ovšem neplatí pro dnešní modernisty a hlasatele novodobého náboženského synkretismu, jejichž postoje se od postojů liberální žurnalistiky nijak neliší.

Ti modernisté, kteří se s církví definitivně nerozešli, či svůj rozchod s ní ať už z jakýchkoliv důvodů nechtějí dávat najevo, však narážejí na jednu nepřekonatelnou překážku. Tou je dvoutisíciletá minulost církve, její papežové, církevní učitelé a světci, jejichž učení i život stojí vesměs v příkrém odporu k učení modernistů. Těm pak zbývá jediné východisko: snažit se "přetáhnout" tyto velké osobnosti církevních dějin na svou stranu, tedy jinak řečeno bezostyšně lhát. Každý, kdo se poprvé setkal s tímto způsobem ideologického zpracovávání minulosti, byl jistě překvapen množstvím vědomých lží, tím, jak se do úst historicky dobře známých osobností vkládají věty, které dané osoby nikdy nevyslovily, či jak se jejich doloženým výrokům dává naprosto jiný smysl.

Bohužel, také dr. Malý takovéto prověřené metody ve své knize často a rád užívá. Uveďme opět jen jediný příklad: Při líčení křížových výprav proti albigenským, těchto válečných tažení, která zachránila jižní Francii a snad i celou Evropu před nebezpečnou asijskou herezí a která dr. Malý samozřejmě ostře odsuzuje, se autor zmiňuje i o tom, že sv. Dominik "odmítal vojenské násilí" (s. 135), čímž naznačuje, že myšlenka vojenského tažení proti albigenským byla sv. Dominikovi cizí a že ji odsuzoval. Samozřejmě jde o čirý, ničím neodůvodněný výmysl - ať studujeme život sv. Dominika, tohoto velkého přítele vůdce kruciáty Šimona z Montfortu, v nejstarších pramenech, či v novějších pracích Vicairových nebo Bedouellových, nikde se s žádnou Dominikovou kritikou kruciáty proti albigenským nesetkáme. Dr. Malý prostě jenom líčí Dominikovo počínání tak, jak by se podle jeho názoru měl světec chovat, aby nenarazil u liberální inteligence přelomu 20. a 21. století.

Zatímco tato metoda není původním vynálezem dr. Malého, originálním se pisatel zdá být ve své stylizaci do role jakéhosi důvěrníka Pána Boha, který je podrobně obeznámen se všemi Božími záměry. S tím jsme se setkali již ve výše citované monografii Alfreda Fuchse a v "Církevních dějinách" vystupuje tento postoj snad ještě extrémněji. Jako obzvlášť horlivý nejvyšší soudce dr. Malý vystupuje (jak jinak) v pasážích věnovaných inkvizici. Občas tu sice rozvážně pronese alibistickou větu: "Soud ale ponechme Bohu", ale to je pouhá zdvořilostní fráze, protože je jasné, že Pán Bůh tu nemá co pohledávat; soud o inkvizici místo něj v témže odstavci vynáší někdo vyšší, totiž sám dr. Malý, který hlásá: "Jde o hřích církve" a vykládá, že všichni ti, kdo tehdy nesli za církev odpovědnost, mají svůj podíl viny (s. 158). Samozřejmě postavy svatých inkvizitorů, takového sv. Petra Martyra, sv. Pia V. či sv. Petra Arbueze, nejsou pro dr. Malého v tomto tvrzení žádnou překážkou.

Jestliže se inkvizice 13. století, zaměřená proti novomanichejským směrům, netěší přízni dr. Malého, v mnohém větší míře to platí o inkvizici španělské. Snad právě v pasážích o ní a o velké postavě Tomáše Torquemady zuřivost dr. Malého v odsuzování minulosti církve dosahuje vrcholu. Tomáše Torquemadu, kterého soudobý španělský kronikář Sebastian de Olmedo oprávněně nazývá "kladivem na heretiky, světlem Španělska, zachráncem své země, ctí řádu," muže, jenž kladl základy k mimořádnému postavení, které mělo Španělsko v obnově katolicismu v 16. století, a kterému v jistém slova smyslu vděčíme za sv. Ignáce i Filipa II., za sv. Terezii z Avily i sv. Jana od Kříže, neváhá dr. Malý coby cimrmanovský psychiatr-samouk označit za "psychopata se sadistickými sklony" a samotnou španělskou inkvizici výslovně za předchůdkyni gestapa a NKVD (s. 211). V paměti se vynořuje protiinkviziční komunistický pamflet Miroslava Hrocha a Anny Skýbové, vydaný v posledních letech bývalého režimu - snad leda tam se setkáme s obdobnými perlami ducha.

Není však možné rozebírat tu všechny nehoráznosti dr. Malého. Podrobně se zastavme už jen u jedné z nich, a to u křížových výprav do Svaté země. Také na nich nenechává dr. Malý poctivý chlup. Při líčení první křížové výpravy se dr. Malý, jak je v posledních desetiletích zvykem, s obzvláštní rozkoší zastavuje u osvobození Jeruzaléma roku 1099 (všimněme si mimochodem, že protikatoličtí historici se slovnímu spojení "osvobození Jeruzaléma", našimi předky běžně užívanému, vyhýbají jako čert kříži - zatím ještě mluví neutrálně o "dobytí Jeruzaléma", ale brzy se asi bude psát o jeho okupaci) a podrobně líčí násilnosti, které je provázely, předstíraje přitom, že šlo o jev ve válečných dějinách naprosto nevídaný.

Soudobé prameny, jež ostatně líčily osvobození Jeruzaléma jako obdobu událostí známých ze Starého zákona (nejnověji na tuto skutečnost i na její vliv na způsob líčení reálné události poukázal Kaspar Elm), ovšem nehovoří nijak jednoznačně. Čteme-li takového Fulchera Chartreského, přikloníme se nejspíše k názoru, že během dobývání města bylo pobito veškeré obyvatelstvo bez ohledu na věk a pohlaví. Podle dalšího, anonymního kronikáře křižáci pohany "buď pobili, nebo je nechali naživu podle toho, jak chtěli." Naproti tomu arabský kronikář Izz ad-Dín Ibn al-Atír píše, že při dobytí Jeruzaléma byli "mužové zabiti, ženy a děti zajaty, veškerý majetek vypleněn." Těžko asi dnes můžeme zjistit, jak tomu bylo doopravdy, a není to ani nijak zvlášť důležité. Město prostě dopadlo tak, jak dopadla i jiná města, která se nevzdala a bojovala až do posledního okamžiku, přičemž skutečnost, že šlo o svatou válku za osvobození jak Božího hrobu, tak i místních křesťanů (tento druhý motiv k výpravě nynější historiografie ráda opomíjí), a že osvobození Jeruzaléma bylo vyvrcholením dlouhého a vyčerpávajícího tažení, jistě přispěla k tvrdosti bojů, jež dobytí města provázely. Jak to v roce 1724 shrnuje velký český barokní historik křížových výprav P. Maxmilián Větrovský, křižáci "se vší neoblomností válečného práva přikročili k hubení nepřátel, aby pomstili příkoří, která tito barbaři činili Ježíši Kristu a jimiž trýznili křesťany." Samozřejmě, dr. Malý se přiklání k té variantě, která se mu nejvíce hodí do krámu. Už úplně je pak zbytečné připomínat, že četba prostých kronikářských líčení osvobození Jeruzaléma v něm nevzbuzuje pocity, jaké by člověk u každého katolíka, ať z konce 11., či z počátku 21. století, ať historika, či laika, očekával, totiž radost z vítězství a triumfu kříže.

Zdálo by se, že rozvažování o tom, kolik "Saracénů" tehdy bylo v Jeruzalémě pobito a kolik jich přežilo, není nijak podstatné. Pro dr. Malého to však je div ne stěžejní bod jeho argumentace. Opět se vžívá do své oblíbené role mluvčího Pána Boha a jako znalec Božích úradků se neostýchá tvrdit, že neúspěchy křížových výprav byly způsobeny právě nekorektním počínáním křižáků při osvobozování Jeruzaléma, "jako by sám Bůh nechtěl nechat tuto nevinně prolitou krev bez trestu" (s. 113). Podle teologie dr. Malého zřejmě sám fakt, že nějaká lidská snaha (v daném případě křížové výpravy) skončila neúspěchem, je dostatečným důkazem toho, že byla v rozporu s Božím záměrem, což je tvrzení od vyznavače náboženství, jehož cesta dějinami je lemována dlouhou řadou nejen neúspěchů, ale přímo katastrof a krvavých pronásledování a jež nejvíce uctívá své mučedníky, nejvýš pozoruhodné.

Zastavme se ještě blíže u jednoho zvlášť nehorázného výmyslu. Dr. Malý se totiž zmiňuje o údajných kritických hlasech, které osvobození Jeruzaléma už ve své době mezi křesťany údajně vzbudilo. Tyto kritické hlasy zná zřejmě jen dr. Malý, jinak o nich historiografie neví; s jedním z nich nás však autor laskavě seznamuje. Na straně 108 píše o smrti papeže Urbana II., jenž se o úspěšném završení první křížové výpravy nedozvěděl, a pokračuje: "Jeho nástupce Paschal II. odsoudil toto neospravedlnitelné krveprolití a je možno říci, že právě kvůli němu nebyly křížové výpravy požehnané, neboť Boží požehnání nikdy nespočine na skutcích, které odporují Božímu zákonu."

Je znám pouze jeden Paschalův list, adresovaný všem příslušníkům "křesťanského vojska, triumfujícího v Asii", který je datován 4. května 1100. Papež se v něm (narážeje zjevně na Jozuovo dobytí Jericha) raduje z toho, že "Pán obnovil starodávné divy" a že "těmito zbraněmi církve, polnicemi kněžských modliteb otvíral hradby nepřátelských měst," nadšeně volá, že vidíme "nepřátele křesťanské víry a utlačovatele křesťanského lidu" zčásti rozdrcené, zčásti vypuzené, a že jsme svědky toho, jak se východní církev "po dlouhých létech zajetí" z velké části navrátila "ke slávě staré svobody," a vybízí k modlitbě: "Říkejme tedy ústy, říkejme srdcem: »Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj lidem dobré vůle.« Je třeba horlivě se věnovat modlitbám a bdění, aby to, co Bůh začal, naplnil, a aby vaše ruce, které posvětil krví svých nepřátel, zachoval neposkvrněné až do konce a oplývající pevnou zbožností." V celém listě není samozřejmě o ničem, co by byť jen zdaleka mohlo připomínat odsouzení činů křižáckého vojska, ani slova!

Nechme však údajných křižáckých nepravostí. I kdyby se totiž křižáci chovali jako andělé, nebylo by jim to nic platné - dr. Malému se totiž nezamlouvá samotná idea kruciát. Jak známo, heslem účastníků prvé křížové výpravy, heslem, jež vydal sám iniciátor výpravy, blahoslavený papež Urban II., bylo "Bůh tomu chce." Dr. Malého to však neuvádí do žádných rozpaků; on si mele svoje: "Boží cesta to nebyla" (s. 113). Heroismus křížových výprav, jež nepochybně představují jeden z vrcholných momentů nejen středověkého křesťanství, tedy neříká dr. Malému vůbec nic. Prostě, jako obvykle, svatý papež, jenž první kruciátu vyhlásil, se mýlil, i hlasatel druhé křížové výpravy sv. Bernard z Clairvaux se mýlil a samozřejmě se mýlili i všichni účastníci kruciát v čele se sv. Ludvíkem, tímto vzorem křesťanských panovníků.

Ale nejen to. Ubíhala staletí a nešťastní křesťané minulosti, kteří neměli k dispozici dr. Malého a jeho přátele, v omylech pokračovali. Sv. Kateřina Sienská, sv. Johanka z Arku či Kryštof Kolumbus, kteří žili v době, kdy již zesvětštělí renesanční církevní hierarchové přestávali na křížové výpravy myslit, snili nadále o osvobození Božího hrobu. I katolíci (ale zdaleka ne jenom ti!) v následujících staletích, a to až do současnosti, soudili a soudí o křížových výpravách jinak než dr. Malý. Asi tak, jak to nejnověji říká český básník Ivan Slavík ve svých "Horách roků," kde o křížových výpravách čteme: "Ale skutky, které tu byly vykonány, ty heroické příklady víry samy o sobě jsou ospravedlněním kruciát. Patří k tomu nejkrásnějšímu, co vůbec se kdy na této zemi stalo." A o kus dále autor dodává: "Heroická doba, jestli kdy vůbec něco bylo heroického! Ještě Cortesova konkvista je odlesk těchto výprav křížových."

V časech první modernistické krize na počátku 20. století, v době, kdy se i mezi katolíky začaly (opětně po osvícenské krizi 18. století) objevovat zatím ještě poměrně opatrné hlasy kritizující ty nejslavnější epochy církevních dějin, uveřejnil princ Max Saský, dlouholetý profesor univerzity ve švýcarském Freiburgu, v odborném časopise "Roma e l´Oriente" článek o možném sblížení katolické církve se schizmatickými církvemi Východu, ve kterém se snažil získat si náklonnost východních rozkolníků způsobem, jenž je dnes bohužel opět běžný, totiž oslabováním katolických stanovisek a líčením dějin dosavadních vztahů katolické církve s křesťanským Východem jako dlouhého řetězce křivd, jejichž viníky byli ovšem papežové a západní církev. Tehdejší velký papež sv. Pius X. byl ovšem na stráži a 26. prosince 1910 publikoval list "Ex quo," ve kterém bludné názory Maxe Saského (jenž se, nutno říci, okamžitě podrobil) ostře odsoudil; abonenti časopisu byli poté vyzváni, aby výtisky s článkem zaslali do Říma, aby tam byly zničeny. Nás toto odsouzení zajímá proto, že princ Max do své všeobjímající kritiky církevní minulosti zahrnul i křížové výpravy. Sv. Pius X. na to ve svém listě reagoval slovy: "Jsou pošlapávány zákony historie, když ony svaté výpravy (sacrae expeditiones), jež se nazývají výpravami křížovými, jsou líčeny jako loupežné nájezdy."

Svatý papež, beze vší pochyby největší papež 20. století a zřejmě i posledních čtyř staletí vůbec, tedy neváhá a křížové výpravy označuje nedvojsmyslně jako "svaté výpravy." Ano, jen nemnoho válečných výprav v dlouhých dějinách křesťanství lze bez obav označit tímto pojmenováním a v posledních staletích to již jsou případy zcela ojedinělé. Není tedy divu, že se mnozí ptají, nechybí-li dnešnímu křesťanství étos křížových výprav, étos svaté války, ožívající později v konkvistě Latinské Ameriky či ve válkách proti osmanskému nebezpečí, a domnívají se, že jeho nedostatek není tím nejmenším nedostatkem dneška. I nadále jsou jistě vedeny války spravedlivé i války nespravedlivé, ale těžko si na této zemi představit boj ušlechtilejší, než je válka za Boha a za věc Boží. Synkretističtí teologové přelomu 20. a 21. století pro to jistě stěží najdou porozumění, zato si to dobře uvědomovala křehká a něžná sv. Terezie od Ježíška. Z jejích výroků z posledních týdnů života, jak je máme zapsány v nezapomenutelných "Novissima verba", se dochovalo zvolání: "Ó má matko, s jakou radostí bych se šla bít například v čas křižáckých válek anebo později proti bludařům," zakončené vpravdě rytířským výkřikem: "Je to možné, že umírám v posteli?"

Nebudu už rozebírat další a další pasáže knihy dr. Malého a pokoušet se vnikat do jeho myšlenkového světa. Musím ostatně přiznat, že do mentality dr. Malého a jeho modernisticko-ekumenických souvěrců je pro katolíka velice těžké se vžít. Odkud pramení ta naprostá sebejistota lidí přesvědčených, že jimi vrcholí dvoutisíciletý vývoj křesťanství, kteří si nepřipouštějí sebemenší pochybnost o tom, že všechny předešlé generace se v podstatných věcech naprosto mýlily a že křesťané předešlých staletí byli vesměs nesvéprávnými "syny své doby" (aniž by je napadlo byť jen na vteřinu zauvažovat o tom, nejsou-li "syny své doby" spíše oni)? Jistě, i katolík má stejně pevné jistoty jako tito modernisté, ale opírá je o neměnné učení církve, o její dogmata, o její liturgii, o život jejích světců. Sebejistota modernistů ovšem tuto oporu nemá; o tom, že je jenom zdánlivá a že modernisté si přece jen nejsou pravdami, jež předkládají k věření, naprosto jisti, pak svědčí především již zmíněné výmysly, ke kterým jsou nuceni se uchylovat a jichž jsou plné i "Církevní dějiny" dr. Malého.

Závěrem je třeba jednoznačně konstatovat, že kniha dr. Malého v žádném případě nemůže nahradit příručky církevních dějin, pocházející z pera českých katolických autorů, které u nás v poslední době vyšly, ať již jde o odborně vynikající církevní dějiny předního českého katolického historika, před nedávnem zesnulého Jaroslava Kadlece (vycházející ovšem ze známé publikace německého jezuity Ludwiga Hertlinga), anebo o populárněji laděnou knihu poučeného laika Pavla Mráčka, postiženou bohužel cenzurním zásahem. Onen "sensus catholicus", který od katolického historika (ale nejen od historika) katoličtí čtenáři oprávněně očekávají a který nepochybně nalézají u obou zmiňovaných autorů, je totiž právě tím, co dr. Malému naprosto schází.


Pavel Zahradník

Zde najdete odpověď Dr. Malého.

Zde najdete odpověď dr. Zahradníka na odpověď Dr. Malého.

Zde najdete poslední dovětek dr. Malého k recenzi dr. Zahradníka.

Zpět na hlavní stránku